Debre Damo

Had ho vynesl nahoru a archanděl ho ochraňoval. Nás museli chránit andělé strážní a had se na nás vykašlal. Nahoru jsme museli vyšplhat sami. Třináct metru po skále, drželi jsme se dohladka vyhlazeného lana a kolem pasu nás jistili mniši popruhem z kravské kůže. Nerad padám, raději se topím a tak jsem nikdy moc nelezl po skalách. Ted mi to chybělo. Chyty byly vyhlazené do hladka, sandály se po skále smýkaly. Přede mnou lezl mladý místňák, vyběhl nahoru jak opice. Pak dolu sjeli malí kluci z chrámové školy. Já funěl a musel třikrát odpočívat. Na horní hraně, v dřevěné brance, se na mě smál mnich, co mě jistil. Stařík, tak 70let a 45kg. Kdybych spadnul, tak by letěl se mnou. Kožený popruh také nebudil moc důvěry, pásy kůže byly sešity na mnoha místech konopným provázkem. Ufff, nahoře se mi klepaly ruce i kolena.

Na obrovské stolové hoře, těsně vedle hranice s Eritreou, je nejstarší klášter Etiopie, založený roku 600 n.l. Nahoru smějí jen muži a to platí i pro zvířata – berani, býci, kohouti. Býky sem taky tahají na laně, ale snad ještě jako telata.

Na plochém vrcholku hory 2260 m n.m. je velký kostel, zvonice, několik malých kostelu, obytné a hospodářské budovy. Vše poskládané nasucho z kamenů. Vodu získávají z deště, mají vyhloubených spoustu kamenných bazénku, rezervoárů a k nim svedené kanálky. U jedné díry na vodu je stádo býku. Jeden mladý býček se nás leká, uklouzne a už je v bazénku. Naštěstí v něm stačí a pak se mu daří vylézt ven.

V kostele je uložena bible. Ochotně nám ji předvádí starý mnich. Je asi 300let stara, na kozí kůži. Na jednu stránku jedna kozí kůže. Amharský text je černý, jen vlastní jména jsou červeně. A pár obrázků.

Obcházíme plošinu okolo. Kolem je řada stolových hor, na některých jsou vidět další kláštery. Některé jsou dostupné normálně pešky, ale některé jsou prý dostupné ještě horším šplháním než tento. Lezení do kláštera po laně funguje jako super filtr na turisty. Tlustý geronti sem fakt nevylezou. V kláštere jsme byli sami.

Po cestě jsme projížděli překrásnou oblastí starých sopek. Krajina je velice podobna alžírskému pohoří Assekrem (Hoagar). Sopky zvětraly a zůstaly po nich monumentální čedičové suky, dříve magmatická jádra. Škoda, že jedeme dál, stalo by za to vychytat si tady západ a východ slunce na focení.

Sever Afriky, a arabský svět vůbec, jsou plné odpadku. Je to neuvěřitelné, ale Etiopie je naprostý opak. Na vesnicích není divu, plastový kanystr je pro ně poklad a děti prosí o prázdné PET lahve. Jsou tak chudí, že žádné odpadky nemají. Ale čistá jsou i města.
V Etiopii se také, velmi překvapivé, téměř nekouří! Na ulici vůbec a v restauracích úplně výjimečně.