Jak končí humanitární pomoc
Jsem velmi skeptický k humanitární pomoci. Obvykle končí rozkradená nebo se investuje do zbytečností. V Africe vůbec škoda mluvit, snad jen Člověk v tísni a Lékaři bez hranic mají v mých očích dobrou pověst. Také si nejsem jist, že řada místních si pomoc zaslouží, oni totiž nic nedělají, jen čekají, co od bohatých Evropanů dostanou.
V Albánii jsem z různé pomoci různě rozpačitý. Třeba projekty vyznačení turistických stezek v okolí Curraj i Epërm a Theth nebo v jižní Albáni v pohoří Grammos jsou prostě povedené. Také to ale nebylo o vybírání peněz, ale o nadšené práci českých dobrovolníků.
Před pár lety jsem byl svědkem, jak zástupci CESVI a Agentury pro spolupráci Švýcarské konfederace a Albánie kontrolovali dokončené dílo zaplacené ze sponzorských peněz. Dvě děvčata, jeden mladík s fotoaparáty, určitě ne Albánci a dva chlapi v montérkách s lopatami a krumpáči, rozhodně Albánci. Chlapi kopali díry na zasazení tyčí s cedulemi, které světu oznamovaly, že lavičky kolem horkých pramenů zaplatila nadace. Zaměstnanci agentury si je u této činnosti důležitě fotografovali. Inu měli príma výlet, tak museli přivézt fotodokumentaci. Letos, po třech letech, jsem se u horkých pramenů nad Përmet zastavil. Po lavičkách není ani památky. Asi se hodily místním domů. Nebo je prostě zlatá mládež z rozvernosti naházela do řeky. No vždyť oni ti tajtrlící z nadace zaplatí další.
Poučen špatnými příklady jsem zajásal, když jsem se dozvěděl o Albánské výzvě a plánované stavbě mostu v Curraj i Epërm. Úžasné – čeští dobrovolníci, zájem ze strany místních, záchrana horské vesnice před vysídlením. Nasazení organizátorů veliké. Konstruktéři navrhli a vyrobili most, který nejenže osli vynesou do hor, kam nevedou cesty, ale také po něm osli můžou přecházet. Sponzoři darovali peníze a materiál, jedna česká cestovka zajistila dopravu rozebraného mostu v kufru autobusu do Albánie, velvyslanectví vyřídilo celní papíry, festival, prostě paráda.
Jenže ouha! Těsně před stavbou mostu místní z Curraj i Epërm prohlásili, že most nechtějí. Prý rodáci z vesnice žijící v Tiraně zajistí státní dotaci na most lepší, betonový. A tak si málem nadšení organizátoři strčili most za klobouk. Naštěstí zareagoval starosta vesnice Theth, dar místo opovržení přivítal, a tak byl most vztyčen na stezce mezi vesnicí Theth a vodopádem Grunas. Po stezce se dá pokračovat dále kaňonem řeky do vesnice Nderlysaj.
Byl by to šťastný konec.
Kdyby. Kdyby Theth nebyla bohatá vesnice s příjmy z turistického ruchu. Kdyby do Theth brzy nebyla asfaltová silnice (teď končí na sedle Buni i Tharos nad Theth). Kdyby po mostě neproudily davy bohatých turistů k vodopádu. Kdyby, jak bylo původně zamýšleno, sloužil místním lidem v divokých horách a zachránil vesnici Curraj i Epërm před vylidněním. Kdyby.
Ne, nevyčítám nic partě nadšenců z Albania Challenge. Ti udělali, co mohli. Jen jsem si prostě musel postesknout, jak končí sponzorské dary a dobrá vůle.
Ale neodradilo mě to od sponzorování dobrých projektů a koupil jsem osla, i s vozíkem. Pro Etiopii. Jsem nepoučitelný.