Island – schůzky s ďáblem

Je jen málo míst na světě, kde si můžete dát schůzku s ďáblem. Vylézt na činnou sopku, sestoupit do pár měsíců starého kráteru, popálit se o žhavé magma, propadnout se do horkého bahna, nadýchat se sírových výparů anebo se vykoupat ve vařícím prameni.

Ďáblova kuchyně

Duhové hory a Landmannlaugar jsou známé. Málo kdo však už ví, že kousek vedle za kopcem se ukrývá opravdová Ďáblova kuchyně. Geotermální oblast Hranftinnusker je vzdálená pouze 8 km vzdušnou čarou od kempu v Landmannlaugar. Jenže pěší stezka k jezeru Alflavatan a turistická chata Höskuldsskáli jsou na opačném svahu Obsidiánové hory. Obrovské hory vytvořené z opravdového černého obsidiánu – lávového skla.

Abyste se do této oblasti dostali, potřebujete pořádné terénní auto. Na cestě nejsou těžké brody, ale strmé kopce a cesta je často vymletá od vody. A nikdo jí neudržuje, nepatří mezi udržované cesty značené písmenem F.

Stojíte-li pod Obsidiánovou horou, máte po pravé ruce sopku Hekla. Ta bouchá jednou za deset let. Před sebou máte Eyjafjallu, ta bouchla na jaře 2010 a vlevo Katlu, ta obvykle bouchá hned po Eyjafjalle. Dost slušní sousedé, aby zde byla silná geotermální aktivita a jí provázející jevy – bublající jezírka, gejzírky, fumaroly, sirné výdechy.

Celá oblast – široké údolí asi 10×7 km je rozbrázděna malými údolíčky s horkými potůčky a vévodí jí zmíněná Obsidiánová hora. Na úpatí hory se celý rok drží sníh. Pod sněhem je schováno několik horkých vývěrů a tak se tu někdy vytváří obrovská ledová jeskyně. Jen pozor na padající led ze stropu, už dva lidi zabil. V místě, kde ledová jeskyně bývá, končí vyjeté koleje a dál musíte pěšky. Žádné značené stezky, žádné cedulky se zákazy, žádné dřevěné chodníky.

Do Dračí tlamy, tak se říká obrovské skalní rozsedlině, ze které uniká pára se smradem síry, si můžete dle libosti klidně skočit. Anebo sklouznout po lepkavém bahně, které je na jejím okraji. Kdoví jak je hluboká. Kousek vedle je jezírko pod převisem, odkud letí pára, vystřelují gejzíry vody a vše provází strach vzbuzující dunění z nitra země.

A ve vedlejší rokli je kamenná zubatá díra do země, že by do ní člověk vešel. A z ní pod tlakem uniká pára se zápachem síry. A zase temné dunění. Kousek vedle malý gejzírek a vedle malá bahenní sopka. A další a další.

V oblasti je řada fumarol – prudkých výdechů horkých par. Při pohledu do kraje vidíte jednu fumarolu vedle druhé, napočítal jsem jich snad dvacet. Vévodí jim největší fumarola na světě. Pára a plyny zde z díry ve skále unikají pod takový tlakem, že na vzdálenost několika kilometrů je slyšet hukot, jak když startuje stíhačka. Za bezvětří je sloup páry vysoký až 100 m. Ale bezvětří na Islandu, to snad nikdy nikdo nezažil. Na výlet si vezměte krom pořádných bot také pláštěnku a zimní čepici, téměř pořád zde prší. A když neprší kolmo, tak prší vodorovně.

Lávovou pouští

Máte pořádné auto a odvahu? Nebojíte se náročných přejezdů lávových polí na redukovanou 4×4 a průměrnou rychlost tak 15 km/h?

Odměnou je průjezd krajinou, jakou jinde neuvidíte. Po výbuchu kráteru Urdarhals v roce 1870 se několik měsíců rozlévala láva na všechny strany a vytvořila obrovská pole ztuhlé horniny a mnoha pitoreskních útvarů.

Nejdříve projedete od východu pod ledovcem Vatnajökull, kde se pod ledem skrývá sopka Bárðarbunga, je to druhá nejvyšší hora Islandu, výška 2008 m.n.m. a naposledy byla aktivní v září 2010. Za mostem přes řeku Skjálfandafjot však opustíte cestu F910 a vydáte se po neznačené cestě pod ledovcem ke kráteru Urdashals a pak dál k stále činné sopce Askja. Vyjetá stopa se kroutí přes 50 km divokým lávovým polem. Obtížná místa překonáváte na redukovanou jedničku a jen málokde zrychlíte na 20 km/hod. Okolní scenérie je nejdivočejší částí Islandu a takhle nějak asi vypadá příjezd ke vstupu do pekla. Když vyjedete z lávového pole, tak ještě musíte překonat 20 km černou písečnou plání. V těchto místech často zuří písečné bouře, vyjeté stopy rychle zmizí a tak v šedivé mlze hledáte jeden žlutý kolík za druhým.

 

Eyjafjallajökull

A máte dost ježdění autem? Vezměte si pohorky, zásobu vody, pláštěnku, lépe i GPS a vyrazte na přechod z Godalandu ke Skogafossu. Že to je procházka na pár hodin? Ano, ale ta procházka vede přes sedlo mezi sopkami Eyjafjalla a Katla. A když v sedle odbočíte kousek vedle cesty, tak vlezete přímo do kráteru po výbuchu Eyjafjally z března 2010. V červenci tam byla puklina a v ní ještě pořád žhavé magma. Neodolal jsem, do pukliny strčil ruku a popálil se…

Čarodějnické hory

Kerlingarfjoll (Čarodějnické hory, v některý překladech Trolí hory, v jiných Hory špatného počasí) byly považovány za tajemné už za dávných osadníků. Věřili, že zde sídlí čarodějnice a nečisté síly. Okolí nazývali Pustinou a uchylovali se sem psanci. V Čarodějnických horách je geotermální údolí. Na břehu potoka zde bublají bahenní sopky, vystřikují horké gejzírky, unikají sirné plyny a bublá horké bahno. Při troše neopatrnosti se zde propadnete tenkou krustou po kolena do horkého a mazlavého bahna, z kterého se těžko zachraňuje. Hory jsou navíc vyhlášené špatným počasím, téměř nepřetržitě zde prší a fičí silný vítr.