Ticho Pripjati, Černobyl

Návštěva reaktorového sálu v Dukovanech mě postrčila k napsání vzpomínek z návštěvy Černobylu v roce 2005. Byli jsme s kamarády Sqwerem a Medvědem jedni z prvních, kdo se dostali do prostoru jako turisti na čumendu. Cestovali jsme tehdy na motorkách přes celou Ukrajinu, zažili spoustu příhod s děvčaty a vodkou. Srážku s policajty i srážku motorky s koněm.

V Kyjevě jsme se ubytovali v úžasném komunistickém hotelu na Majdanu (Náměstí nezávislosti), kde netekla teplá voda a zařízení bylo tak padesát let staré.

 

Ráno nás vyzvedává dodávka agentury Jurije Tatarčuka. Agentura má jako jediná povolení k provádění v elektrárně. Jedeme asi dvě hodiny za Kijev do města Černobyl. Společně s námi cestuje redaktor vládního deníku „Výjimečná situace“, který od výbuchu monitoruje a píše o dění v oblasti. Nechápe, co nás přivedlo.

Jsme překvapeni, že ve městě Černobyl není až zas tak mrtvo. Občas projede auto, občas přejde člověk. Ona totiž elektrárna i po katastrofě pořád jela, další dva bloky pořád vyráběly elektřinu a byly odstaveny až nedávno na nátlak EU.

Ve správním domečku na bráně prostoru (do elektrárny je to ještě 20km) se nás ujímá Denis. Mladý průvodce v černých brýlích a maskáčích. Na nástěnkách v místnosti nám vysvětluje rozsah havárie. Jsou zde mapy koncentrací Stronia a Bária v oblasti, fotky z havárie.

Na bráně dostáváme od vojáků vynadáno, že máme jen šortky a sandály, v tomto oblečení je vstup zakázán. Denis ostrahu uklidňuje, že nás převlékne do bílého a galoší. Samozřejmě se na to vykašlal. Po čtyřproudé silnici, kterou čím dál tím více pohlcuje okolní les přijíždíme k elektrárně a k sarkofágu. Tady se nás ujímá další průvodce  – Irina . Kousek od sarkofágu je domeček s ochranou proti záření a v něm je showroom pro novináře.

Je zde model sarkofágu, model připravovaného shelteru, který je dnes za peníze EU již dokončen. Dozvídáme se , že pod kontrolou je jen 25% místností, teplota po výbuchu dosahovala 3000°C, výbuch nadzvedl poklop rekatoru vážící 2500tun a otočil ho o 90°, uvnitř pořád zbývá 20tun nevyhořelého a radioaktivního paliva. A výbuch nebyl nukleární, ale pouze únik stlačené páry, která nadzvedla poklop. A vzala s sebou spoustu radioaktivního paliva. Po výbuchu nikdo nevěděl, co se vlastně stalo a tak jaderný fyzik – konstruktér elektrárny nasedl s pilotem do vrtulníku a do reaktoru spustili spektrofotometr. Tím zjistili, že v reaktoru nehoří jaderná rekace, „pouze“ se vaří voda a vše se taví.

Údajně, kdyby opravdu došlo k zapálení jaderné rekace a nebylo k tomu daleko, tak by postižená oblast neměla desítky kilometrů, ale byla by to celá střední Evropa. Fyzik i pilot na následky ozáření zemřeli. Pak začalo hrozit, že se chladící voda začne teplotou a tlakem rozkládat na vodík a kyslík a dojde k výbuchu jako vodíkové pumy. Tak museli zastavit i chlazení vodou z vrtulníku a nakonec vědci vymysleli, že smíchají písek s jódem a další chemií a ten shazovali z vrtulníků do reaktoru. Po sedmi dnech se podařilo zchladit reaktor na únosnou mez. Piloti směli udělat jen jeden let a i tak dostali dávku stovek rtg, smrtelná je prý dávka 100rtg. Mezi tím všichni pohlaváři utekli daleko od elektrárny. Pak nastoupili horníci, prokopali tunel pod reaktor a vybudovali novou betonovou desku pod již ochlazeným reaktorem. Také dostali sovjí smrtelnou dávku. Nikdo nikomu nic neřekl, dávka jsou dostali lidé prý byla 80rtg a tehdejší ochranné pomůcky zastavily jen 5rtg. Jak se vyjádřil náš známý novinář z auta: „Nás je hodně, v Rusku nemá lidský život žádnou cenu.“

Pomník postavili hasičům. Ti totiž vůbec nevěděli, že došlo k jaderné havárii a požár v prostorách reaktorového sálu a na střeše se snažili hasit jako normální požár, vodou. Tím ale jen nevědomky  zhoršovali situaci, voda zatékala do reaktoru a tam vybuchovala.

Současný sarkofág má životnost 50let, ale z toho je už přes půlku pryč. Nový shelter bude mít životnost 100let a zatím nikdo neví, co bude pak.

Na nádvoří před sarkofágem Denis pózuje s dozimetrem, radiace není veliká, ale po pár minutách nás vyhání pryč.

 

 

Přes další vojenskou kontrolu projíždíme do města Pripjat. Ano, to je to město, které bylo v okamžiku výbuchu plné lidí, zaměstnanců elektrárny i s dětmi. Hotel, policie, dům kultury Energetik a vysoký panelák s rudou hvězdou na střeše. Mrtvé dominanty tichého města. Ani ptáci zde nezpívají, slyšet je jen vítr a naše kroky. Denis nás upozorňuje, abychom šlapali jen na beton, nesmíme na trávu a na mech. Pokládá dozimetr na mech a ten se při hodnotě 2rentgenů nezastavuje a načítá pořád dále. Vcházíme do domu kultury, je zpustlý a vybouraný, pod nohami nám praskají střepy. Nahoře na galerii se válí dětská botička, mráz nám běhá po zádech. Opravdu jsem jsme chtěli tohle vidět?

 

Za rohem je ale šok největší – mateřská školka a v ní postýlky. Tohle tady nechali schválně, jinak všechno vyklidili. Dovnitř se nesmí, kovové konstrukce postýlek silně září.

Vedle lunapark s obrovským ruským kolem, autodromem a houpačkami. Vše silěn radioaktivní. Měl se slavnostně otevírat 1.5.1986. Nestihli to, výbuch byl 26.4.1986. Prý riskantní pokus maximálního výkonu rekatoru. Při něm se natavily zastavovací tyče a při pokusu o zastavení se je nepodařilo zasunout. Teplota a tlak pořád stoupaly, až došlo k výbuchu páry.

Na zpáteční cestě nám průvodce ukazuje hydraulickou ruku jeřábu, kterou odklízeli trosky. Strká do ní na pár sekund dozimetr a hned nás žene pryč. Nejvyšší úroveň radioaktivity je na železničním přejezdu. Dozimetr ukázal 6 microSierbetu za hodinu!

Na výjezdu z první zóny nás kontrolují dozimetrama – oblečení, vlasy, auto. Pak zastavujeme u hromad vedle cesty se značkami radioaktivita. Ty hromady jsou hlínou zahrnuté rozbořené domy vesnice, kterou prostě shrnuli buldozerem.

 

Dozvídáme, se že slavný hřbitov techniky, která se podílela na likvidaci katastrofy, je rozkraden. Stála zde auta, traktory, bagry, obrněné transportéry, vše zasažené radioaktivitou. Jenže vše je železné a tak to bylo rozkradené a prodané do šrotu.

Podrobný popis havárie na Wikipedii