Údolí řeky Omo
Údolí řeky Omo, na jihu Etiopie, na hranicích s Jižním Súdánem a Keňou, je “melting pot”, česky spíše “míchanice” kultur a národů.
Oblast si žila úplně vlastním, divokým životem. Do oblasti v 19.století zamířilo několik vojensko-vědeckých expedic, ale většina byla neúspěšná a podlehla v bojích s místními domorodci. Až na konci 19.stol byla anektována etiopským císařem Menelikem II (předposlední z Šalomounovské dynastie). Pro svoji nedostupnost, bojovnost a nesnášenlivost místních kmenů, zůstala i po obsazení nedotčena. A tak vydržela i přes obě světové války. Pak nastoupil komunistický režim a oblast byla dál v izolaci. Komunistický režim nepřál turistice a divoši si žili svým životem. Oblast tak zůstala ochráněna před vlnou masové turistiky, která zasáhla státy jako Keňa a Tanzánie. Oblast dolního toku řeky Omo byla pro turisty zpřístupněna a postupně otevřena až po roce 2000. Ale i tak to bylo problematické a velmi pomalé, místní kmeny byly opravdu nepřátelské. Ani dnes tu není žádná masová turistika a jedná se spíše o jednotlivé skupinky dobrodruhů. Ale mění se to velmi rychle, i my jsme už potkali několik kolon Toyot s Japonci.
V oblasti žije asi 16 různých etnických skupin, které patří ke třem různým jazykovým a etnickým skupinám (Nilo-Saharan, Omotic, Cushitic). Všechny kmeny se živí téměř výhradně pasením dobytka a vzájemně bojují o pastevní a tím i životní prostor a zdroje vody. Krávy Zebu s hrbem jsou jejich jediný majetek. Ústřední vláda tu nemá příliš pevnou moc. Z jižního Súdánu sem výměnou za dobytek proudí zbraně a tak jsou dnes lovci místo oštěpů vyzbrojeni vojenskými puškami nebo kalašnikovi. Ale divoši se zatím perou jen mezi sebou a občas s ústřední vládou, turisty nechávají na pokoji.
Pro turisty je zřízen dobře fungující systém certifikovaných průvodců, kterými jsou obvykle vzdělanci z příslušného kmene. Běžné jsou historie, jak vybraného nadaného mládence sice vyslali zdarma do školy v Addis Abeba, ale na jídlo si už musel vydělávat sám, čištěním bot. Za vstupné do vesnic náčelník vybírá peníze a za focení jednotlivých lidí se platí extra a přímo. Obvykle 5 birrů, což je 5 korun. To jsou místní fungující pravidla hry. Kdo je dodržuje, tak nemá problém. Kdo fotí pokoutně nebo dělá problémy s placením vstupu do vesnice, tak je bez milosti vyhozen.
Některé kmeny turisty vítají, jako příjemný přivýdělek, jiné je naopak odmítají. Prostě je nebaví tajtrlíkovat před foťáky a nechtějí narušit svůj tradiční život.
Největším nepřítelem domorodých kmenů v údolí řeky Omo však není turistika, ale etiopská vláda. Přesto, že všude proklamuje, jak je Etiopie demokratickou zemí všech žijících národů, tak opak je pravdou.
Údolí řeky Omo je, na rozdíl od zbytku Etiopie, velmi úrodná půda. Řeka Omo pravidelně v období dešťů zaplavuje rozsáhlá území a tím obohatí pole novými živinami. Vláda ale tato pole nenechává místním, ale pronajímá je velkým zahraničním společnostem z Indonésie, Malajsie, Koreje a dalším. Na pěstování bavlny a dalších plodin kótovaných na burze. Navíc na řece Omo staví velkou přehradu, vládě sice během stavby došly peníze, ale za pomoci Číny se stavba opět rozběhla. Místní nemají šanci se bránit. Kdokoliv se ozve, je uvězněn. Kmeny jsou násilím přesídlovány s omezeným počtem dobytka, jsou zpřetrhány kmenové vazby a tradice. Co by kmenům pomohlo, je sjednocení. Jenže oni celá staletí bojovali mezi sebou a tak je sjednocení asi nemyslitelné. Mezi kmeny smí působit jen certifikované organice a když někdo jen naznačí, že by snad o sjednocení jednal, tak okamžitě přichází o certifikaci.
Některé kmeny jsou pastevci, jiné kmeny obdělávají pole. Někteří hospodáří systémem vypalovaní buše, jiné, blíže k řece Omo, záplavovým systémem. Záplavový systém znamená, že v období dešťů Omo zaplaví půdu, když voda opadne, je potřeba rychle zasadit a sklidit dříve než zase přijde záplava. Půdu rozdělují stařešinové. Potřební, vdovy a sirotci, dostávají pudu jako první.
Postupně, jak budu zpracovávat fotky, tak se rozepíšu o jednotlivých kmenech, které jsem navštívil. Fotil jsem poprvé v životě černochy a ještě ne vždy za dobrého světla, tak uvidíme, co z toho vyleze.
A jen na okraj. Víte, že naprostá většina řezaných květin na evropských trzích pochází z Etiopie? Tušíte, že květiny, co kupujete na rohu ve stánku, byly vypěstovány v ohromných sklenících, stříkány jedovatými umělými hnojivy a pak obrovskými letadly přepraveny do Evropy? Místní lidé tam jsou celé dny bez ochranných pomůcek ve styku s umělými hnojivy a jinými jedy. A kolik asi tak generuje velké dopravní letadlo škodlivin? A tady nás nutí používat stupidní systémy start/stop.
Skutečný dárek
