Tamrit
Odpoledne zůstalo tábořiště na stejném místě a já jsem se vydal s průvodcem Mochtárem a tlumočníkem Omarem na procházku do skalních měst Tamrit a Tan Zoumaitak a do kaňonu Tamrit. Skalní města jsou zde tvořena pískovci na bazaltickém podloží. Skalní útvary, vytvarované dříve vodou a dnes větry, jsou z říše fantazie. Převisy, jeskyně, skalní oblouky, věže. Ve skalním městě Tan Zoumaitak prohlížíme velkou galerii. Pod převisem jsou zde prehistorické skalní malby z období „kulatých hlav“, tedy asi 5 – 6.000 let před naším letopočtem. Lidé, mufloni, možná gepard. A tvary jako medúzy. O těch se Daniken domníval, že jsou to ufouni. Ale většina archeologů se kloní spíše k domněnce, že jsou to stany.
Další zastávka naší procházky je vyhlídka do kaňonu Tamrit. Řeka se zde náhle propadla z „Údolí cypřišů“ odhadem o 500 m níže a vytvořila úzký a hluboký kaňon. Do kaňonu se nedá normálně slézt.
Následuje slavné „Údolí cypřišů“. V údolíčku mezi skalami zde rostou stromy staré více jak tisíc let. Tuaregové jim říkají „tarout“. Cypřišema se právě zde v Tassili v 80. letech zabýval český vědec Jaroslav Dobrý z Botanického ústavu v Průhonicích. Dokonce dokázal z dovezených semen vypěstovat v Čechách 70 semenáčků a pak je vysadit zpět v pohoří Tassili. Více si můžete přečíst zde.
Stromy byly v minulosti značně poškozené kočovnými Tuaregy, kteří nechápali jejich význam, ale potřebovali se ohřát a uvařit si. Dalšímu rozmnožení stromů vysemeněním nedošlo, zřejmě proto, že všechny semenáčky sežraly kozy kočovníků. Dneska jsou stromy chráněné způsobem typickým pro současné Tuaregy – neškodíme jim, ale že bychom se s péčí nějak přetrhli, to také ne. Ostatně stejný přístup mají i k malbám.
Průvodce Mochtár nosí pořád vyřezávanou hůl. Ne proto, aby se ní opíral. Jak se dozvídám, tak proto, že než někam vleze, tak tam s ní zašťourá, jestli tam není zmije.
Kolem malé guelty na horním okraji údolí cypřišů se vracíme na naše polední tábořiště. Guelta je ve skalní rozsedlině. Kousek vedle si předchozí výpravy udělaly záchod a kolem je plno odpadků, většinou plastových lahví. Moji Tuaregové se rozčilují, že to jsou arabská prasata ze severu. Turistika začala být módní a přijíždějí lidé, co se v přírodě vůbec neumí chovat. Moji Tuaregové jsou už vychovaní, všechen odpad buď spalují nebo cpou do pytlů a odnášejí s sebou. Ale že by se prošli po okolí a posbírali staré odpadky, to ne.
Večer se u ohně dozvídám zajímavosti o místní fauně. Objevují se tu vlci, osamoceně, ne smečky. Černý pták s bílou čepičkou je posvátný pták Tuaregů. Jméno si nepamatuji. Ale vzpomněl jsem si, když jsem byl v sousedním pohoří Acacus v Lybii, tak jsem mu nasypal sušenky. Pták na to koukal a nic. Průvodce zavrtěl hlavou, nalil do víčka od kanystru vodu a pták hned začal pít.
Žijí zde hojně krkavci. Samec je černý, samice je výrazně větší a bílá s černým lemem křídel. Často se plete s orlem, který je tu ale velmi vzácný.
Také zde žijí mufloni. Menší rodiny, ne velká stáda. Tuaregové je v minulosti hojně lovili. Dnes už prý ne, ale podle toho, s jakou vášní o nich mluvili, tak by mě nepřekvapilo, kdyby v lovu pokračovali i dnes.
Spíme pod převisem a ze spacáku sleduji padající hvězdy.