Aitelwaten

Skalní bludiště, ale obrovské. Kaňony mezi skalami, v kaňonech vyjeté stopy od Toyot a vychozené cestičky od velbloudích karavan. Průvodci v této oblasti vyrostli a tak měli spoustu orientačních bodů. Tu skála ve tvaru sokola, jindy úzká soutěska, pak zase skalní brána. U jedné ze skalních bran nás dovedli k nejnovějšímu nálezu prehistorických kreseb. Jeden z místních Touaregů přijel ke skalní bráně a šel se projít po okolí. Vylezl do obtížně prostupného kamenného moře a tam, pod jedním z obrovských kamenů, objevil další ze skvostných míst saharské galerie. Podle postav s rohy jsem je přezdil na “čerty”. Kdož ví, jaký starodávný rituál se tady odehrával. Naši Tuaregové vyšplhali na skalní bránu a ve vražedné poledním vedru zapózovali.

Poslední fotka, ten “čert” byla velmi nezřetelná a schovaná malba. Aby bylo něco vidět, musela ji kolegyně archeoložka Jitka Soukopová prohnat specializovaným softwarem na “čerty a duchy”. Já tomu softwaru říkám “duchoviz”, archeologové jej milují.

Náš průvodce a řidič byli staří kamarádi, znali se přes 40 let. Pracovali pro správu národního parku Tassilie a za tu dobu si asi nestihli nic povědět a tak si spolu pořád povídali. Pořád a pořád, u ohně i za jízdy v Toyotě. Za to kuchař byl tichá voda (teda jestli se to vůbec dá na Sahaře takhle označit). Ten nemluvil vůbec a znal pouze tuarežský jazyk Tamašek. Jen když jsme potkali stádo velbloudů, tak to se rozpovídal!

Alzir, Imoruden

Alzir, Imoruden

Alzir, Imoruden

Alzir, Imoruden

Alzir, Imoruden

Alzir, Imoruden

Alzir, Imoruden

Alzir, Imoruden

Alzir, Imoruden