31/07/2017

Aitelwaten

Skalní bludiště, ale obrovské. Kaňony mezi skalami, v kaňonech vyjeté stopy od Toyot a vychozené cestičky od velbloudích karavan. Průvodci v této oblasti vyrostli a tak měli spoustu orientačních bodů. Tu skála ve tvaru sokola, jindy úzká soutěska, pak zase skalní brána. U jedné ze skalních bran nás dovedli k nejnovějšímu nálezu prehistorických kreseb. Jeden z místních Touaregů přijel ke skalní bráně a šel se projít po okolí. Vylezl do obtížně prostupného kamenného moře a tam, pod jedním z obrovských kamenů, objevil další ze skvostných míst saharské galerie. Podle postav s rohy jsem je přezdil na “čerty”. Kdož ví, jaký starodávný rituál se tady odehrával. Naši Tuaregové vyšplhali na skalní bránu a ve vražedné poledním vedru zapózovali.

Poslední fotka, ten “čert” byla velmi nezřetelná a schovaná malba. Aby bylo něco vidět, musela ji kolegyně archeoložka Jitka Soukopová prohnat specializovaným softwarem na “čerty a duchy”. Já tomu softwaru říkám “duchoviz”, archeologové jej milují.

Náš průvodce a řidič byli staří kamarádi, znali se přes 40 let. Pracovali pro správu národního parku Tassilie a za tu dobu si asi nestihli nic povědět a tak si spolu pořád povídali. Pořád a pořád, u ohně i za jízdy v Toyotě. Za to kuchař byl tichá voda (teda jestli se to vůbec dá na Sahaře takhle označit). Ten nemluvil vůbec a znal pouze tuarežský jazyk Tamašek. Jen když jsme potkali stádo velbloudů, tak to se rozpovídal!