Albánie – horská jezera

„Jezera v pohoří Kreshtës? Vůbec netuším, jak se k nim dostat!“ říká Edvin Kasimati, ředitel Rally Albania a jeden z největších znalců divokých albánských hor. Měsíce se toulá horami na terénním motocyklu, aby připravil nové trasy pro tuto nejtěžší Evropskou crosscountry rally. „Je to nejopuštěnější oblast Albánie. V padesátých letech tady vysazovali na padáku anglické a jugoslávské diverzanty proti komunistickému režimu,“ pokračuje Edvin nad pivem Tirana a výborným pečeným pstruhem, albánskou to specialitou. Setkali jsme se asi dva týdny po rally v Arras u rybích sádek. Jezera mi už dlouho ležela v hlavě, tak jsem si připravil satelitní a vojenské mapy, KTM EXC 450, stan, spacák, stejně vybaveného kamaráda Romana a vyrazili jsme na průzkum.

Pohoří Kreshtës

Pohoří Kreshtës je rozděleno na několik údolí, které se společně stýkají na hřebeni s nejvyšší horou Mičekut 2101 m.n.m. V každém z horských údolí je pod hřebenem jedno nebo více jezer. Jezera jsou původně ledovcového původu, ale kolem roku 1985 jim byla uměle navýšena hráz. Proč, to se už můžeme jen dohadovat. Zřejmě aby fungovala jako přirozený rezervoár vody na suchá léta. V jezerech je křišťálově čistá voda, žijí v nich čolci, mraky žabích pulců a malé rybičky. Kolem jezer jsou překrásné horské louky, plné žlutých a modrých květů. Na loukách pastevci pasou stáda ovcí.

Cílem výletu nebylo jen jezera navštívit, ale také najít cestu sjízdnou pro offroad auta a zdokumentovat. Neobávám se, že by tady auta nebo motorky napáchaly nějakou škodu. Kde projedou terénní náklaďáky svážející ilegálně těžené dřevo, tam už osobák nebo motorka škodu nenadělá. Projet obtížné kamenité cesty s vyjetými kolejemi v bahně, výjezdy po šutrech a krkolomná stoupání, to i s autem nebo na motorce vyžaduje pořádný kus umění a poslouží to jako přirozený filtr množství vozidel. Čtyři za rok? I to je možná moc.

Jezera Shtrungës

Jezera Shtrungës jsou na severovýchodním svahu hor. Cestu sem nám poradili místní, na hledání nebyla složitá. Dříve k nim vedla celkem pohodlná cesta údolím, kterým odtéká potok z jezer. Tu ale strhly závaly a tak si místní bagrem postavili novou cestu od dolů přes hřeben. Strmou, kamenitou, autem i na motorce jen obtížně vyjetelnou.

„Nic těžšího jsem v životě nejel!“ vykřikuje Roman na vrcholku serpentýn a adrenalin z něj odstřikuje. Místní tu jezdí s Ifami (IFA – východoněmecký terénní náklaďák) naloženými kládami. V naloženém autě, které vytáčí serpentýny na prudké cestě dolů, že mu jde kabina nad srázem, bych nechtěl sedět. Shtrungës není jedno konkrétní jezero, ale asi pět jezer. Největší a nejkrásnější je Liqueni i Zi. To je ve výšce 1800 m.n.m. přímo pod hřebenem. Jezero je velké asi 600 x 400 m, s průzračnou vodou, žijí v něm ryby. Všude kolem jsou znatelné stopy po starém požáru – ohořelé stromy popadané do vody. Požáry v letních měsících často sužují albánské hory. Většina stromů je už vytěžena a o sázení nových se nikdo nestará. O jezero níže je nedávno opuštěný důl. U nejspodnějšího jezera jsme potkali dřevaře, jak na mulách jedou s motorovou pilou kácet další části bukových lesů.

Jezera Mičekut

Tato jezera se jmenují podle nejvyšší hory a jsou rozložena v údolí přímo pod ní. Napočítal jsem jich pět, v mapě jich bylo devět. Přesto, že se do tohoto údolí vyráží ze stejné vesnice jako do předchozího, tak zde už místní nevěděli. Část jich tvrdila, že tam žádná jezera nejsou, část tvrdila, že tam jsou, ale cesta k nim nevede. Dali jsme se tedy kamennou cestou horami směrem k jezerům. Cesta ale končila u opuštěného dolu a konec. V satelitní mapě jsem našel ještě jednu cestu, která na tuto navazovala a vypadala nadějně. Našli jsme začátek této cesty nebo spíše opuštěného tankodromu. Spíše strž než cesta, plná volných kamenů a skalek, na motorce velmi obtížně vyjetelné. Roman mě proklínal: „Nic těžšího jsem v životě nejel!“, ale nakonec jsme touto cestou vyskákali až na hřebínek, za kterým se otvíralo horské údolí s jezery. Jedno z jezer je dokonce plné kvetoucích bílých leknínů a žlutých stulíků. Měli jsme smůlu, protože se celou noc honily mraky a přes den pak přicházely prudké dešťové přeháňky, hnaly se mraky a mlha.

U jednoho z jezer byl zase důl, na chrom. Kde je důl, tam musí vést cesta a po té, co jsme přijeli, tak náklaďáky už dlouho nejely. Mimochodem albánský horský důl, to je učebnice anti-ekologie. Původně štola s malou výsypkou. Pak objevili, že ložisko na kopci vylézá na povrch. Nasadili bagr, třaskaviny a kopec je po zásahu leteckou pumou. Horníci z nás mají obrovskou radost a vysvětlují nám, kudy se sem s náklaďákem dostanou. Nepochopili jsme to.

Raději od této brutální jizvy do jinak panenské horské přírody odjíždíme k dalšímu jezeru. Nejdříve potkáme stádo ovcí, pak pasoucí se muly a pak obrovský hrnec na ohni, z kterého stoupá pára. V hrnci jsou konve na mléko a pastevci zde vyrábí sýr. Proslulý balkán, slaný, trochu cítit po ovcích a výtečný. Dostáváme sýr k obědu, to je výhra, už se dva dny živíme jen sardinkami a čokoládou. Pastevci zde mají ohradu v rozvalinách nějaké staré stavby. Z boku mají mezi zdí napnutou plachtu, pod ní ohniště a pelech. Jinak se té hromadě molitanů a dek na prknech vyráběných namístě motorovkou říct nedá.

Jsou velmi milí, klábosíme, fotíme si je, vysvětlujeme jim rozdíl mezi albánským „jo“ a českým „jo“ (význam je zcela opačný, stejně jako kývání a vrcení hlavou). Sdělují nám, že před pár lety tady prošla česká dvojice s batohy a pak ještě čtveřice. Samozřejmě, že jsem si nedělal iluzi, že jsme toto místo objevili. Vždyť první fotka jezera Mičekut, kterou jsem na internetu objevil, pocházela od bývalého českého konzula z Tirany. Samotné jezero Mičekut je překrásné – těsně pod vrcholky hor v obrovském skalním amfiteátru. A zase čolci a hejna pulců. A kolem rozkvetlé louky, na kterých poletovali dudkové.

Za pár dní, když už jsme měli hory přejeté na druhou stranu, tak se k těmto jezerům Mičekut vracíme. Byla nejkrásnější a navíc jsme museli najit tu cestu pro auta. Byla to ta poslední odbočka, co jsme po celém dni pokusů zkusili. Koleje v bahně byly vyjeté, že v nich motorka skoro mizela. Tak to bude na hodně zvednuté auto a statečného řidiče.

Jezero Baldžaj

Od jezera Mičekut vede krásná balvanitá cesta přes sedlo. Pasáci koukli na naše EXC a prohlásili, že tudy projedeme do Fuschë-Belquize. Výjezd na sedlo byl sice po cestě, ale neuvěřitelně prudký, plný volně se kulících balvanů. Na motorce velmi obtížné, auto nevím nevím. Já to nějak vybublal, ale Roman se seknul ve strmé části. Chvilku se horami nesl zvuk jeho úžasného Akrapa a odrážel se od kopců. Pak už nemohl, tak jsem s motorkou sjel dolů a znova. No co budu povídat, na dva pokusy jsem to nedal. Ten Akrap mi vůbec nesedl, výkon se vůbec nedal jemně dávkovat, bylo to off/plnej výkon. Posledních sedm metrů jsme motorku vytáhli na kurtě.

„Nic těžšího jsem v životě nejel!“ funí Roman na kopci. „Taky jsi to nevyjel, ale potupně vylezl po čtyřech“, neodpustím si rýpání. Sedlo 1980 m.n.m. a úžasné výhledy, občas mraky, občas sluníčko, občas slejvák. Pod námi je další překrásné jezírko. Je plné kvetoucích leknínů a krásně se v něm zrcadlí torzo uschlé borovice.

Hledáme cestu dál do údolí, ale vyhodnocujeme jí jako sjízdnou jen na oslu s padákem. Jak se tak válíme u jezírka a váháme kudy dále, tak se najednou za kopečkem objevuje stádo ovcí a pasák. Zdravíme ho „Miredita“. Potěšen, že se snažíme o albánštinu, odpovídá „Mir“. Ptáme se: „Ruga Belquiza motocykl – po?“ Pastevec naznačí důrazný albánský nesouhlas – vrcení vztyčeným ukazovákem. „Ruga – jo!“ Po chvíli diskuze nám ale radí, že se nemusíme vracet stejnou cestou. Ukazuje na nízký hřeben a za ním, že je prý další jezero Baldžaj. Ukazuje nám, ať vyjedeme kousek zpátky, tak odbočíme z cesty, jedeme asi 2 km volným terénem, sjedeme k jezeru a vpravo za jezerem je cesta.

Tak jo, nahoru po kamenité cestě, odbočit do louky plné poházených velkých kamenů a 2 km si hledat cestu mezi balvany. S autem neprůjezdné, motorka to nějak prokličkovala. U jezera Baldžaj opravdu začíná cesta. Čerstvě vybuldozerovaná – otevřeli tady nové štoly na chrom. Cesta serpentinami prudce sklesá do kaňonu, kde je hlavní důl. Ten je starý, tady se těžilo již za komunistů. Stavějí si tady vlastní elektrárnu na potoce a do okolních kopců vrtají štolu za štolou.

Jezera Lurës

Nelze se nezmínit o jezerech Lurës. Tato jezera jsou v Albánii nejznámější, vede kolem nich celkem dobrá cesta. Ovšem zase jen pro terénní auto nebo motorku. Cestu jsme použili jako spojovačku mezi Arres, kde jsme měli schůzku s Edvinem a výše popsanými horami Kreshtës. Jezera Lurës jsou v sousedním pohoří Kukorë Lurës. Jezer je v oblasti údajně podle tištěného průvodce přeloženého z angličtiny až 25, ale průzkumem satelitních snímků jsem jich objevil jen jedenáct a z toho přístupných u cesty je šest jezer. Možná jsou zbývající jezera už vyschlá, anebo autor v oblasti nikdy nebyl, a to spíše.

Původně přírodní ledovcová jezera byla kolem roku 1985 také upravena umělými hrázemi. Jezera jsou velmi krásná a pro svojí relativní dostupnost i navštěvovaná. To v albánských měřítkách znamená, že tu za celý rok projede i dvacet aut. Jedno z jezírek je zarostlé stulíky a lekníny a na cestě jsme našli medvědí trus.

Červen 2011.