Burma Mines Railway – Namyo

Dnešní cíl naší výpravy v Barmě – nádraží, kde se napojuje úzkokolejka z Namtu na hlavní širokorozchodnou trať!

Má to zádrhel. Podle map k nádraží nevede vůbec žádná cesta! A navíc je nádraží za řekou.
Pár km po hlavní silnici a odbočujeme po malé asfaltce hezkou krajinou s kopečky směr, kde je v mapě rozdělení železnic. V poslední vesnici je chrám a několik pagod. Je úplněk, chystají se slavnosti, všude plno lidí. Nacházíme železniční most, ale to je jiný most, níže po proudu. Ten, co hledáme by měl být o pár km výše.

Snažíme se vyptat na druhý most, ale nikdo nás nechápe. Tak hledám na fotce signalizačního pultu z Namtu název koncového nádraží – Namyo. Ptám se tedy na Namyo, všichni hned chápou a posílají nás po pěšince do džungle. Přijíždíme ke kolejím. Tady se znova ptám a mistní mi jasně ukazují, že máme jet po pěšince vedle kolejí.

Jedeme podél kolejí, projíždíme několik úzkých záseků ve skalách, čekám kdy proti pojede vlak. Nejel, za to se kolem prohnal vozík na ložiskách, plně naložený šutry na opravu trati a pěšinky. Potkáváme skupinku pracovníků, jak zpevňují pěšinku a vyměňují pražce. Po asi 6km dojíždíme k návěstidlu a pak do Namyo. Stanice je označena, hliněný peron zametený, na rozdvojení, na výhybce je zlatý Budha. Vlak z Hisphaw do Lashio projíždí jednou za den tam a druhý vlak obráceně. Pokračujeme po pěšince vedle odbočné trati a přijíždíme k mostu. Dřevěný, trámový most, pod nim kalná, hluboká a široká řeka. Honza rovnou nechává prskolet u boudy před mostem. Po prknech mezi kolejemi přejíždím na druhou stranu, nic moc, ale místní to jezdí na prskoletech běžně.
Na druhém břehu je velké nádraží! Má tři úrovně. Nejvyšší je úzkokolejka, odkud se sypalo do násypek, co se v dolech nad Namtu vytěžilo. Prostřední je širokorozchoná. Dolní úroveň je zase úzkokolejka, kam se z širokorozchodné sypalo uhli pro železárnu v Namtu a pro mašinky. Nádraží budova je, jak ji před lety opustili, dvě váhy, sklady, husté pavučiny na zamřížovaném okně do výpravny. Těsně u mostu je bouda z rákosu, kde je malý obchůdek. Zajímavé, fungují tady pravidla a pořádek, nepřekvapilo by mě, kdyby obchod byl v budově nádraží. A na protějším břehu je malý klášter s pozlacenou věžičkou. A spousta dřevěných domků, kde dříve bydleli zaměstnanci dráhy.
V krámku si dáváme pivo, všichni z okolí se seběhli a okukují nás. Sem bíly člověk už dlouho nezavítal. Vaří na otevřeném ohni, mají spoustu dětí, nemají hlad a vypadají naprosto šťastně. My se tady, s pivem, cítíme také šťastní. Kdybychom si vzali spacáky, tak tu přespíme.

Nenadálý hluk nás vyhání z boudy od piva. Kluci na několika ručních kolejových vozících převážejí pytle s něčím přes most.
Vracíme se zpátky, musíme znova na motorce přes trámový most, pak pěšinka kolem koleji až k chrámu s jeskyní. Na nádraží Namyo opravdu žádná cesta než pěšinka vedle kolejí, nevede.

Na další cestě projíždíme vojenské cvičiště, kde nám mávají vojáci i s důstojníky a navštěvuje pod vodopádem na řece velkou elektrárnu.