Erta Ale

Z Dallolu se vracíme pekelným vedrem do vesnice Abdala, kde máme oběd – rýži se zeleninou a sardinkami. A dobré ledové pivo. Mezi Dallolem a ErtouAle se dříve jezdilo přímo, pouští. Je to ale náročná cesta a co postavili asfaltku, tak to řidiči objíždějí po odvěsnách trojúhleníku přes Abdala. Po odvěsně ale staví Číňané novou silnici, která má obě oblasti propojit a zpřístupnit nově otevřený důl na potaš k přístavu.

Jedeme po asfaltce 3hod na východ. Krajina je sopečná, míjíme spící vulkány a projíždíme lávová pole. Z asfaltu odbočujeme na sever. Průvodci vyřizují registraci a platí poplatek v afarské vesnici. Všichni žijí v chýších a pasou velbloudy a kozy. Kde není láva, tak je docela zeleno a je tu spousta termitišť. Zahlédli jsme běžící pštrosy somálské.

V okolí je několik stratovulkánů, ale samotná ErtaAle (613 m) je štítová sopka, tedy žádný strmý kopec. Ze sopky stoupá zdálky viditelný sloup šedivého dýmu. ErtaAle znamená v afarštině Kouřová hora.
Na odbočce do lávového pole stojí další skupina místních a řidiči jim opět platí. Dozvídáme se, že jsou tu dvě vesnice a obě si nárokují poplatky za vstup na sopku. Řidiči platí 7000 Bir za auto.

Trmácíme se po nové cestě vzhůru na sedlo pod sopkou. Dříve se chodilo 3 hod s velbloudy, vloni postavili novou cestu a chodí se jen 1.5 hod. Na konci cesty je parkoviště a pár chýší. Dojíždíme už za tmy. Nad kráterem je chvílemi vidět červená záře, která střídavě pohasíná a zase se rozsvěcuje. Dostáváme večeři a s čelovkami stoupáme na kráter. Cesta je postavená až těsně pod hranu kráteru, ale je zahrazená, nahoru smí jen vojáci. Mají nahoře jedno auto a je tam několik vojáků se samopaly. I my máme průvodce ozbrojeného starou puškou. V roce 2007 zde unesli pět Evropanů, v roce 2008 byl pokus o přepadení skupiny turistů odražen a v roce 2012 byli opět ze skupiny evropských turistů dva uneseni, pět zabito a dva zraněni.

Cesta vzhůru je dlouhá 5 km s 300 m převýšením. Je strašné vedro, 30°C a já blázen vleču batoh s dvěma foťáky, velkým objektivem a stativem a vodou. Velbloud nám nese matrace a spacáky. Na hranu kráteru dolézáme úplně splaveni a vyřízeni. Kus před hranou velí průvodce k nasazení masek. Temný a ke kašli nutící dým je všude. Dýchací masku jsme si přivezli z domova, ale průvodci nám před startem nabízeli masky na půjčení. Do kráteru se slézá úzkou stezičkou po hraně skály. Pak se jde po 3 roky starém lávovém poli, které je velmi křehké a propadá se pod nohama. Lávové jezírko tehdy vzkypělo a přeteklo. Svítíme si čelovkami a v tmavém dýmu docházíme na kraj vnitřního kráteru s lávovým jezírkem. Tak takhle vypadá peklo.

Hladina je hodně hluboko, průvodce nám říká, že obvykle bývá 15 – 30 m, ale někdy bývá bývá i níže než dnes. Dnes to odhadujeme na 80 m. Lávové jezírko ale občas i přeteče. Jako třeba v v roce 2005, 2008 a 2019 v lednu, tedy před rokem.
Červené světlo, výbuchy, hučení převalující se lávy, lehké otřesy. A bohužel silný kouř, takže focení je úplně ztracené. Podle průvode kráter dřív takhle nekouřil, ale posledních 6 měsíců je to velmi silné. Musíme hodně ke kraji, abychom viděli dolů. Stojíme na lávovém okraji, křehkém a převislém. Celou dobu se strašně bojím, aby se převislý okraj neutrhl. Do toho výbuchy a hučení lávy a temný dusivý kouř. Fakt hrůza, bál jsem se. Zkusil jsem sundat masku na rychle napití, ale hned jsem začal kašlat a dusit se. Brýle jsem sundal na focení a slzely mi oči.

Foťák jsem vetšinou držel nad hlavou, aby viděl přes hranu dolu. Na stativ ani pomyšlení, nebylo by z něj vidět dolů. Objektivy bych tady nechtěl měnit ani náhodou, všude poletující jemný popel. Bohužel díky kouři je kvalita fotografií jak z mizerného mobilu.

Na hladině se občas objeví veliké červené oko a okolí se rozzáří. Z děr/výdechů na okrajích jezera vylétají gejzíry lávy. Z kráteru sálalo horko. Vydrželi jsme tam asi hodinu, koukali bychom se i déle, ale dusivý kouř a horko nás vyhnaly. Bez masky ani náhodou. Vylézáme na vnější kráter, slézáme asi 50m níže pod kouř a uléháme na matrace. I tady občas zasmrdí síra. Předchozí noc jsme v Dallolu moc nenaspali a tak okamžitě vyčerpaně usínám. O půlnoci mě budí pár rachejtlí, to sousedi a průvodci vystřelili na uvítání Nového roku. Ale všichni jsou utahaní a zničení z vedra a tak se naštěstí žádné oslavy nekonají. Hned zase usínám. V noci ustal vítr, ihned se oteplilo a musím vylézt ze spacáku. Vedle spí velbloudi, přežvykují a pořád to v nich škrouká a čvachtá.

V 5.30 budíček, stoupáme na vrchol a znova do kráteru. Za šera vidíme i vedlejší kráter. Prý v něm občas také bývá lávové jezero. Teď je to hlavní původce dusivého dýmu, stoupá z něj černý sloup kouře. Z hlavního kráteru se také kouří, ale méně. Hladina lávového jezírka je za světla temně šedivá a výbuchy lávy skoro nejsou vidět. Ale rachot výbuchů a hučení je pořád strašlivé. Sledujeme východ slunce. Na hřebeni, kudy tekla láva při lednové erupci, je vidět další sloupce stoupajícího dýmu. V dálce vidíme až jezero v Danakilské proláklině a Dallol.

Vyšlo slunce a opět je pekelné vedro. Než sestoupíme k autům, jsme propocení, zase je 40C. Okolí horního bivaku i spodního tábořiště je pokryto plastovými láhvemi, odpadky a lidskými výkaly. Jsem zvědav, zda vesničané za peníze, co vybírají okolí aspoň uklidí. No samozřejmě, že ne, nejsem naivní!

Návštěvu sopky ErtaAle jsem chystal pět let, od své poslední návštěvy Etiopie. Dlouho jsem váhal, bezpečnostní situace v regionu nebyla úplně v pohodě. Až jsem prováhal – sopka čoudila, jezero bylo hluboko a stejný nápad jako já mělo spousta dalších turistů. Jsem rád, že jsem viděl aktivní lávové jezero ale nakonec jsem nebyl až zas tak nadšený. Ale to platí o všech turistických atrakcích.