Namhsan

Jako starý hloupý vlk jsem vlezl lovcům rovnou do chalupy!
Namhsan je asi 75km od Hsiphaw. Zpátky směr Namtu asi 30km, ve vesnici na křižovatce máme k snídani výborný vývar z prasečích nožiček. Pak jsem přejel velkému hadovi ocas, ale než jsem ho stačil vyfotit, tak mi zdrhnul do roští. Tankujeme benzin od rozesmáté dívčiny. Benzín má v barelu, na barelu skleněný odměrný válec a ruční pumpu.
Nahoru do sedla, kolem stojícího Budhy velkého asi 10m, v dálce na kopci leží jiný obrovský Budha. Sjeli jsme dolů do údolí  k řece a lanovému mostu. Tady jsme byli 500 m n. m. Pak jsme stoupali a stoupali do hor až na 1575 m n. m. Cesta byla čím dál horší, místy chyběl asfalt a jelo se po starých vyskládaných kamenech. Kolem terasová rýžová pole, ve kterých se váleli buvoli. Výhledy na okolní hory, džungle. Projíždíme vesnici, která je plná vojáků se zbraněmi.
Namhsan je jen na povolení, je to jen kousek přes hory do Bawdwinu a v teto oblasti bojují dva kmeny mezi sebou. V okolních horách se pěstuje opium, jsou součástí Zlatého trianglu. Udivuje mě, jak je možné, že se tihle usměvaví a příjemní Barmánci vraždí. Povolení nemáme, ale spoléháme na to, že nám to v Namtu prošlo. Jenže Namhsan je úplně v horách, dál už je oblast bez silnic a pak čínská hranice.
Vymýšlím teorii, že prohlédneme jen kláštery těsně před městem, do města nepojedeme. Ve vjezdu do města bude nejspíše checkpoint a na náměstí velitelství, tam nás tutově seberou.
Zajíždíme do kláštera na kopečku, starý, moc pěkný. Vedle kláštera jsou stupy, některé staré a  rozpadlé, jiné opravené a pozlacené.  V klášteře je dřevěný chrám, samozřejmě se zlatou sochou Budhy. A u kláštera škola, plná rozesmátých a veselých dětí. Najednou vyjde učitel a zvoní na kus železa zavěšeného na verandě. Poledni pauza. Všechny děti si do školy nosí menážky (to jsou takové tři nerezové kastrůlky na držátku). Posedají si na schody a na terasu a obědvají. První třída vůbec nemá ve třídě stoly, jen koberec a učí se jen číst. Až další třídy mají lavice a učí se psát. Učitelé i děti jsou veselí, rozesmátí, zdraví nás.
Když nasedáme na motorky, tak si všímám, že ve vedlejší dřevěné budově polehává asi 12 vojáků a o stěny mají opřené samopaly. Ale jen nás zdraví.

Pod klášterem projíždíme hezkou vesnici s dřevěnými domečky a navštěvujeme další klášter. No a tady jsme si vlezli do pasti. Už ve vesnici jsem z motorky zahlédl pár vojáků s polním telefonem. V klášteře, pěkném, dřevěném, měli velitelství. A my vjeli na motorkách přímo na nádvoří před hlídku se samopaly.
Vojáci tu měli základnu. Telefony napojené na solární dobíječky, mužstvo bylo rozloženo v ubikacích pro mnichy, mnich ani jeden. Sebrali nás a to hned. Velitel někam volal vysílačkou, obyčejnou, co mají moje děti na hraní. Bohužel jejich samopaly, útočné pušky a nějaké pušky s tlustou hlavní (asi bazuky) už jako dětské hračky nevypadaly. Když jim ale vysvětlujeme, kdo jsme a že chceme vidět klášter a stupy na kopci, tak nás vedou na kopec. Tam je hlídka šesti mužů s bazukami a kulometem. Zbraně zakrývají dekou. Pak se vracíme k motorkám a tam se s námi velitelé fotí! Po mnoha omluvách se ujišťují, že pojedeme rovnou zpět do Hsiphaw do hotelu a jsme propuštěni.

Posedíme na čaji dole ve vesnici. Místní tu má stroj na lisování cukrové třtiny, pohon na spalovací motor. Vracíme se večerní krajinou, stejnou cestou, úseky bez asfaltu si užívám aspoň trochu ve stupačkách. Nezastavujeme, chceme být do západu slunce v Hsiphaw. Stíháme to, tak ještě fotím pagody Little Bagan v zlatém světle.
Večer mě Honza táhne do pagody na druhé straně města. Vleču batoh s foťákem a stativem, ale pagoda je úplně trapná, moderní, bez atmosféry. Končíme večerní směnou v našem oblíbeném Pioneer Billiard & Snooker Bar.