Peklo a Jordán

Překročili jsme Jordan a prošli Peklem. Odpoledne jsme měli další porci památek, skalních kostelů.
Abychom se dostali do kostela sv.Marka, tak jsme museli překročit Jordan. To je skalní rozsedlina, kterou jsme se vnořili do podzemní chodby. Nejdříve krátké, pak jsme šli úzkou škvírou, hlubokou asi 3m a metr širokou. Minuli jsme schody do Nebe, příkré schůdky komínem vzhůru. A pak jsme museli projit Peklem. Zcela temna, asi 30m dlouhá chodba. Nesvítit, aby jste si to Peklo fakt užili. Proklopýtali jsme lehce zahnutou chodbou a pak se museli vyšplhat propadlem po skalních schodech vzhůru. A vstoupili jsme do kostela sv.Marka. Ten je stejně jako další tři kostely zakryt přístřeškem od Unesco. Strašné sloupy, vrchol estetiky. V kostele jsme si odstáli s americkými geronty na fotku na kněze se zlatým křížem, co nám pózoval. Další skalní chodbou, tentokrát již s okny, do další skalní díry s kostelem. Ve steně malá jeskyňka a tam za plentou hnípá svatý muž, asi znavený z turistů. Další fronta na fotku kněze s křížem. A další skalní chodbou pryč. A další kostel, zase esteticky vylepšený sloupy s přístřeškem.

Pak už jen návštěva sv. Jiří, kde jsem byl včera sám. Ten se mi fakt líbil nejvíce. Nemá ochrannou střechu od Unesco, je kousek vedle ostatních kostelů a je nejhezčí. Králi Lalibellovi, když dokončil všechny kostely, tak se zjevil sv. Jiří a vynadal mu, že jemu žádný kostel nepostavil. Tak mu Lalibela slíbil, že mu postaví nejhezčí kostel a to splnil. Ještě, že jsem tu byl včera, to jsem měl zlaté světlo zapadajícího slunce. Dnes se zatáhlo a světlo na focení je úplně trapné. Navíc kostel i okolí je plné turistů, většinou gerontů.
Na cestě zpátky si sedáme s Berym do hospody na náměstíčku. Udupaná hlína posypaná senem, aby neprášila, stylové židličky a stolečky z opáleného dřeva a St.Georg Beer. Popíjíme a cučíme na korzující mladé Etiopanky (ne černošky, tyhle jsou prostě jiné, hnědé).
První fotku kostela v Lalibele jsem viděl asi tak v roce 1985 v časopise Lidé a země, co táta odebíral. Jenže místo abych od dětství jezdil po památkách a učil se dějepis, tak jsem raději jezdil na kajaku. Ted jsem si konečně splnil sen. No a jak to tak se sny bývá, tak to bylo docela zklamání. Křesťanské památky na severu Etiopie jsou fakt turistické peklo. První tři kostely, co jsme navštívili, byly zakryté naprosto příšerným krytem na kovových sloupech. To vybudovalo Unesco a projektant zřejmě nic neslyšel o klenutých nosnících. No a navíc byly kostely fakt plné bílých gerontů, co je hnědí průvodci sváděli po schodech a pak je vynášeli nahoru. Přesto však kostely stoji za návštěvu! Vytesané v monolitické skále, přístupné skalními tunely. Prý je přes den stavěli lidé a v noci andělé. Vnitřek je velmi chudý, jeden dva obrazy a zlaté kříže, s kterými se kněží ochotně za peníze fotí. Měli jsme i štěstí, byla neděle odpoledne a tak jsme mohli sledovat a hlavně poslouchat odpolední zpívanou bohoslužbu. Staří i mladí kněží zahalení v bílých přehozech se protahovali skalním tunelem, podávali si dlouhé hole a zvonce a ve skalní díře před kostelem zpívali modlitby v doprovodu bubnů. Hezké.
Děti na severu Afriky občas i hází kameny, nebo aspoň křičí a běží v houfu za turisty. V Lalibele se vedle mě objevili dva malí kluci a holčička, slušně pozdravili a šli kus se mnou. Pak jsem si je vyfotil a až pak si tiše poprosili o bonbon. Žádný jsem neměl, tak jsem otočil k obchodu. Děti mě chytly za ruce a vedly se až k obchodu. Tam jsem koupil pytel lízátek a děti byly šťastné. Samozřejmě okamžitě odnikud přiběhly další děti a tak jsem za pokřiku “candy, candy” všechno rozdal. Děti mě pak různě potkávaly na ulici a pokřikovaly na mě vesele “candy, candy”. Ale nebylo to ani trochu nepříjemné nebo obtížné, bylo to prostě hezké.
Přelet z Gondaru do Lalibeli je kraťounký, asi 20min. Z Lalibeli do Aksumu je asi 40min. Za to po silnici je to výlet na dlouhý den. Silnice se pod námi klikatila kaňony rozbrázděnou sopečnou krajinou.  Malé sopky, velké sopky, lávová pole, čedičové věže, jádra starých sopek, vše staré. Ted je mezi sopkami občas obdělaná krajina s mozaikou políček s obilím. Není divu, že je server Etiopie tak chudý, stará láva a kamení není úrodná půda. Ale než letět, raději bych tuto dramatickou krajinu projel autem nebo na motorce. A beze spěchu, v kontaktu s místními.

Tímto mi došla Etiopská témata. Balím se do Maroka!