Saharská galerie

Na Sahaře je řada míst, kde prehistorické malby a rytiny (petroglyfy) na skalách dokládají, že Sahara byla dříve zelená, plná zvěře a lidí. Nejstarší jednoduché malby jsou více jak 12000 let staré. Na mladších malbách, vytvořených asi 5000 let před Kristem, je možné najít společné prvky s uměním starověkého Egypta, Středomoří i jihu Sahary.

Galerie v ohrožení

Žirafy, sloni, krokodýli, tanečníci, lovci a vozy. Všichni jsou ohroženi! Celý saharský region je hodně horký, a to ne kvůli teplotě vzduchu. Tuaregové bojují za nezávislost, v Libyi bojují všichni se všemi, v Mali pomáhají Francouzi vládě dostat se zpět k zásobám uranu a Alžír si chrání své plynové vrty na hranici s Nigerem. Čad a Súdán jsou kapitoly samy pro sebe. Tím vším trpí největší galerie světa pod širým nebem. Rytiny a obrazy zvířat odnášejí zloději, kteří je vysekávají s celými kusy skal a prodávají do soukromých muzeí. Obrazy lidí jsou na tom ještě hůře – islámští radikálové a salafisté je záměrně ničí, odsekávají jim obličeje, střílejí do nich, stříkají na ně sprejové barvy – islám musí být čistý a čistý islám přece zakazuje zobrazování obličejů a lidí. O prehistorických erotických výjevech ani nemluvě.

 

Saharské putování je náročné

Během posledních deseti let se mi podařilo navštívit několik významných lokalit. Návštěvy to nebyly jednoduché, většinu cest jsem absolvoval na terénní motorce nebo, v lepším případě, terénním autem. V Libyi jsem v 60C ležel pod keřem uprostřed nedozírného dunového pole a čekal, až zapadne slunce, abych motorku vůbec mohl nastartovat. Chladič jsem doléval ze starodávných studen, ze kterých pily karavany velbloudů. V písečné bouři jsem hodiny ležel za kolem auta s hlavou omotanou tričkem. A naopak, málem jsem zmrzl v mrazivých nocích ve 2700 m.n.m v pohoří Assekrem v Alžíru. Týden cesty od civilizace, týden cesty k civilizaci. Mockrát jsme vykopávali terénní auto z písku a o kus stínu jsme dokonce svedli boj i se dvěma zmijemi rohatými. Škorpiony a jedovaté housenky ani nepočítám. Na extrémně obtížné cestě sopečnou struskou k Wadi Matendus jsem za jeden den šestkrát lepil duši na motorce. U Čadské hranice v Libyi jsem pak po nekonečném kličkování mezi minovými poli hleděl do ústí namířených samopalů vojáků, kteří nechápali, co tam děláme a báli se nás více, než my jich.  V Alžíru nás letos o Vánocích na zpáteční cestě na sever z Tamanrassetu nekompromisně doprovázela vojenská eskort, protože nebezpečí únosu bylo naprosto reálné. Ale stálo to za to, viděl jsem ty téměř nejúžasnější skalní malby a rytiny světa. Bohužel jen téměř, to nejlepší, skalní pohoří Tassili n Ajjer, mi zůstalo zatím odepřeno.

 

 

Acacus, Libye

Na skalních stěnách jsou rudou hlínou nakreslené primitivní obrázky antilop, žiraf, slonů, stromů a lovců. Také je zde několik erotických výjevů oslavujících plodnost, bohužel značně poničených. Nejstarší obrázky zde nakreslili pravěcí lovci asi před 12.000 lety, nejmladší jsou z počátku našeho letopočtu až z doby nedávné. Obrazy jsou podle stáří rozděleny do period – období divoké zvěře, kulatých hlav, pastýřů, koní a velbloudů. Není nikdo, kdo by byl uváděn jako objevitel maleb, vědělo se o nich celou dobu od Tuaregů a Berberů, kteří v pohoří Acacus kočovali. Ale první, kteří seriózně popsali tyto malby, byli němečtí vědci Barth a Nachtigal v roce 1850. Největší práci pak odvedl Ital Mori, který od roku 1950 podrobně zdokumentoval všechny nálezy. Ten také vědecky dokázal, že skalní obrazy vznikly opravdu v prehistorické době a mají stejný původ jako obrazy v sousedním pohoří Tassilie v Alžíru. Pohoří Acacus je těmito malbami doslova přeplněné.

 

Zkuste si jen tak nakreslit do písku slona v běhu. Prehistorický umělec si ho tady vytesal do skály, a ještě navíc vypadá, že je veselý a směje se. Pohoří Acacus na jihu Libye u hranice s Alžírem a Nigerem je obrovské pískovcové pohoří. Kaňony, vysoké stěny a skalní masívy. Pod převisy se dá bydlet, tunelem ve skále projede auto a skalní brána je tak vysoká, že při pohledu vzhůru až bolí za krkem. Údolí jsou vyplněna pískem a většinu roku zde vládne pekelná výheň. V zimě naopak chlad a mráz. Tady všude bylo dříve zeleno, zvířata a lidé. Dnes jen písek, prach a horko. Skalní rytiny a obrazy jsou zde poschovávané pod převisy. Obrazy jsou často namalované zespodu na stropu převisu, a tak si na prohlížení a fotografování musíte lehnout na záda. Rytiny žiraf a slonů se střídají s rytinami bojovníků. O několik údolí vedle jsou skalní převisy pokryty obrázky malovanými hlinkou – skupinka postav uctívajících patrně slunce, lovci a býci. Malby vozů pak představují zvláštní epochu. Jedná se o tzv. garamantské vozy, používané garamantskou civilizací. Ta se nacházela na místě dnešní Germy v Libyi a starověké egyptské a římské záznamy popisují válečné střety s touto civilizací.

Wadi Mathendus, Libye

Když stojíte ve Wadi Mathendus, tak se vám to zdá neuvěřitelné, že dříve tu býval kaňon řeky a v něm žili krokodýli. Z pohoří Acacus je to dva dny cesty nefalšovanou Saharou. Nejdříve přes Erg Tait (erg je písečné moře s velkými dunami), pak po hamadě (černá kamenná poušť) k Erg Murzug a nakonec několik dlouhých hodin po šíleně kamenité cestě sopečnou struskou ke kaňonu. Teplota ve wadi je kolem 50°C, vaří se motory, voda na pití má teplotu z bojleru a záplaty na píchlých duších motorky vůbec nechtějí držet. Ale důkaz, že tu žili krokodýli je naprosto jasný – krokodýl v nadživotní velikosti vytesaný na skále! Stáří rytiny je odhadované na 12000 let. Řeka vyschla a krokodýli vyhynuli. V Čadu v pohoří Tibesti jsou prý v izolovaných gueltách krokodýli dodnes. Guelty (sklaní laguny) tu zbyly po řece, která dříve odtékala do Nilu. Začátek vysychání Sahary se odhaduje asi před 6000 lety a zastavilo se asi před 2700 lety.

Hoggar, Alžír

Pohoří Hoggar je soused Acacusu. Tedy jen skok přes nedostupné Tassili n Ajjer. Povolení jsem sháněl sedm let a cesta po Transaharské dálnici přes celý Alžír na jih byla spíše utrpením než zážitkem. Ale jsou tu!  Velká rytina žirafy a slona v jedné lokalitě a pak řada menších žiraf, slonů a krav v lokalitě jiné. Jeden ze slonů je pravděpodobně dvojče slona z Acacusu, stejná malba, stejně dynamický a veselý. Jen běží na druhou stranu a je menší. Že by stejný umělec? Je to možné, sloni jsou od sebe sice asi 500 km, ale tehdy byla celá oblast opravdu hustě osídlena. Dokonce bylo prokázáno, že tudy vedla za egyptské a římské doby, tedy přibližně 1000 let před Kristem, karavanní cesta mezi pobřežím Středozemního moře a řekou Niger. A v té době se zde používaly dokonce vozy.

Na vrcholku skály v jiné lokalitě jsou postavy s kulatými hlavami. Však také Henri Lhote, hlavní a nejslavnější výzkumník Saharských rytin a obrazů, nazval toto období „obdobím kulatých hlav“, to bylo asi 5000 lety před Kristem. Ale také to možná byli mimozemšťané, jak je o tom přesvědčen Erich von Däniken.

Místní lidé, Tuaregové, nechápou malby a rytiny jako svoje kulturní dědictví, což není divu, jejich předci je opravdu nevytvořili. Alespoň je ale tolerují, neničí a jsou pro ně zajímavým zdrojem peněz, vodí k nim turisty.

Maroko

V Maroku, dlouhodobě nejstabilnější zemi v regionu, je řada lokalit s prehistorickými kresbami. Některé známé u turistických míst a jiné téměř neznámé. Nejvíce mě zaujalo naleziště u města Akka. Neznámé, bez žádné zmínky v literatuře. Možná díky tomu jsou na pláních v okolí skalních rytin dodnes k nalezení i prehistorické nástroje. Pazourkové hroty k šípům a nože, škrabky, kameny na mletí obilí. V jednom místě se opravdu stačí jen projít a sbírat.

Prehistorické rytiny zde zobrazují především gazely, muflony, nosorožce a lovce. Primitivními pazourkovými nástroji je vyryli lovci do skal před asi 6000 lety. Většina skal se však s postupujícím vysoušením Sahary rozpadla, ale stále hodně obrazů zůstalo zachováno. Velkou zajímavostí je zde obraz dvou koz. Je proveden zcela odlišně od ostatních rytin. Tento obraz je údajně důkazem toho, že do oblasti přišli obyvatelé z oblasti Tassili n Ajjer a Acacus. Z těchto oblastí zřejmě pocházejí i Fulbové žijící v sahelu a v okolí řeky Niger. Kozy byly ve střední a severní Sahaře dříve neznámé a byly postupně přivedeny při migraci obyvatel z jihu, jak nám řekl místní průvodce Mulut, který zde jako malý chlapec sám pásl kozy a posupně objevoval další a další rytiny. Zmínil se o nich ve škole a jeho učitel to oznámil paleontologům. Ti přijeli a chlapce si najali jako průvodce. Mulut se sám doma vzdělával a přečetl veškerou dostupnou literaturu o prehistorických kresbách. Dodneška vždy, když zabezpečí rodinu, odchází na jeden až dva měsíce do Saharské pustiny jižního Maroka a vyhledává a dokumentuje další a další lokality. Zadarmo a jen z nadšení. Bohužel však už i Maroko postihlo ničení kreseb fanatickými islamisty. Vloni salafisté zcela zničili 8000 let staré rytiny v jeskyni v oblasti Toubcalu.

V Alžíru, Libyi, Čadu, Nigeru i Egyptě je samozřejmě řada dalších lokalit. Ty se mi ale zatím nepodařilo a možná ani nepodaří navštívit. Riziko, že bych si pobyl pár měsíců v Nigeru nebo Mali a pak byl při velkém štěstí vyměněn za propuštěné fanatické bojovníky, je zatím příliš vysoké.

Použitá literatura:

Henri Lhote – Objevy v Tasilí, Jsou ještě jiná Tasilí

J.Gandini – Maroc premiéres pistes

Časopis Koktejl – Saharská-galerie