Sefar
V noci se měsíc z novu přehoupnul do srpečku, začíná nový lunární měsíc. To ale znamená, že muslimům astronomicky začal svátek Ramadán. Během Ramadánu nesmí muslimové přes den jíst a pít, smí se jen modlit. Jíst se smí jen mezi západem a východem slunce. Na úkor spánku. Jak se vyjádřil jeden známý, fanatičtí muslimové jsou během Ramadánu k večeru už tak hladoví, žízniví a protivní, že na sobě odpalují nálože. On sám je také muslim, ale normální. Moji průvodci na sobě sice neodpalovali nálože, ale vstávali ve 4 ráno, uvařili si snídani, pak zase zalezli a spali do svítání. Vstávat se jim nechtělo a polední čas celý prospali. Nejraději by prospali i celé odpoledne. Na telefonu měli nastavené upozornění, že zapadá slunce. Upozornění byl výkřik „Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar“, střelba z kulometu a pak obrovský výbuch. A může se jít jíst…
Takže jsme vstali po svítání a vydali se na cestu. Nějak mi vysvětlili, že nebude oběd, osli jdou jinudy, ale pro mě, že nějaké jídlo vezmou. Nafiltroval jsem si plnou láhev vody z guelty a vyrazili jsme.
Ranní procházka přes lávové pole nás zavedla do velmi hezkého skalního města In Etouami kde v jeskyních a hlubokých převisech byly poschovávané skalní malby. Většinou lovci a krávy. Před polednem jsme vyšli na další sopečnou planinu a plahočili jsme se ve slunečním žáru přes dva nehluboké kaňony až k hřibovitým skalním útvarům. Tady průvodce Mochtár zavelel k polednímu odpočinku. On a tlumočník Omar si lehli do stínu pod hřiby a usnuli. Dostal jsem oběd – konzervu rybiček bez otvíráku, uvařenou bramboru, jablko, půlku tři dny staré bagety. Do konzervy jsem se nakonec dostal nožem a vyjedl jsem jí pomocí placatého kamínku. Brambora i jablko byly dobré, na poušti si nebudu stěžovat. Co ale byla zrada, tak mi v horku za pochodu došla voda. A další byla na karavaně oslů a karavana oslů byla mě neznámo kde. Tak jsem byl až do večera o žízni. Ale co bych si stěžoval, jsem přeci na poušti. Tak jsem si lehnul pod převis a snažil se žízeň zaspat. Jenže pod převisem ve stínu na holé skále byla hrozná zima. Lehl jsem si na slunce, děsné vedro. Nakonec jsem ležel horní půlkou ve stínu a od pasu dolů na slunci. Neusnul jsem. Asi jsem byl málo unavený…
In Etouami Rock City
Bílý Sefar
Všechno krásné si musí člověk zasloužit. Tím skončilo dnešní utrpení a následoval největší zázrak náhorní plošiny Tasiili N´ Ajjer. S odpoledním sluncem jsme z lávové planiny přišli na hranu údolí a pod námi se do dálky a do šířky rozkládalo bílé skalní město Sefar. Veliké skalní útvary pravidelně rozložené tak, že tvořily města, ulice, náměstí. Vše rovnoběžné, vše pravoúhlé. Převisy a pod převisy spousty a spousty prehistorických maleb. Na hraně údolí se Mochtár zastavil a zkonstatoval, že to je poprvé, co vidí Sefar bez turistů. Náhoda!
Objev prehistorických skalních maleb si tak trochu přivlastnil Henri Lhote. On je ale jen prozkoumal a zdokumentoval a popularizoval v Evropě, za což mu budiž čest. Údajně první, kdo pro Evropany objevil skalní malby byl francouzský kapitán Duprez a voják jménem Brenan z vojenské posádky v Djanetu okolo roku 1924. Ti o nich pověděli Lhotemu v roce 1935. Jenže mezi tím už v horách proběhl první průzkum švýcarské etnografky – Jolandy Tschudi. A ještě musím vzpomenout místního Tuarega Jebrina, který Lhoteho doprovázel a objevil spoustu maleb. Většina dnešních Tuaregů z Djanetu tvrdí, že Jebrin byl jejich strýc. A asi mají i pravdu, prý to byl velmi vitální muž.
Lhote uspořádal v letech 1956 – 1957 velkou výpravu archeologů a kresličů, kteří malby v pohoří Tassili zdokumentovali a na velké výstavě v Paříži je představil veřejnosti. Výprava to byla velmi náročná, obrovským výkonem bylo už jen dostat se s velbloudy se zásobami a vybavením na plošinu. Trpěli zimou, v lednu jim napadl sníh, strávili tam 16 měsíců, takže si užili i letní horka. Lhote archeologicky prokázal, že malby jsou prehistorické a pocházejí většinou z období Bovidiánů (pastevců). To vše si můžete přečíst v knihách Henri LHOTE: Objevy v Tasilí, Mladá fronta 1962 a Jsou ještě jiná Tasíli, Mladá fronta 1982. Knihy jsou snadno k sehnání v knihovnách a antikvariátech.
Lhoteho výzkum byl v roce 2003 velmi zkritizován britským antropologem Jeremy Keenanem. Podle něj se Lhote dopustil řady nepřesností v interpretaci a spoustu maleb poničil namáčením, aby byly lépe vidět. Řadu maleb prý jednoduše podvrhl. To nebudu hodnotit a odkážu na knížku Jeremy Keenan: V srdci Sahary cestování s Tuaregy, vyšlo BB/art 2004. Knížka je opravdu hezké čtení a dozvíte se spoustu informací o tuarežských rodech, zvyklostech, karavanách se solí, výprav na travnaté planiny pohoří Aire v Nigeru a také o významu velbloudů pro Tuaregy. Keenan se také zmiňuje o záměrně poškozených malbách znázorňujích lidské postavy, což islám zapovídá. A o malbách odsekaných ze skály pašeráky za účelem prodeje do soukromých sbírek, což zaznamenal při své poslední výpravě na Tassili v roce 1999. Já jsem si čerstvých poškození nebo čerstvě vylámaných obrazů nevšiml. Tak se snad situace uklidnila.
Neznámější malbou Sefaru je Velký bůh / Grand Dieu. Někdy také označovaný jako Velký marťanský bůh. Tato veliká postava je nakreslena přes mohutný převis a obklopena je malbami krav a dalších postav. Na skále pod ním jsou vidět vyšoupané stopy, jak se tam lidé modlili. Tuto malbu jsem poprvé viděl jako malý kluk právě v Lhoteho knížce. A teď jsem ji konečně spatřil na vlastní oči. Je obrovská, úchvatná a je neuvěřitelné, že je asi 6000 let stará. Lhoteho a následně Dänikena svedla k nápadům o mimozemském původu maleb. Všechny malby v Sefaru měly zřejmě posvátný účel, skalní převisy byly svatyně. I když občas mě napadlo, zda si prehistoričtí obyvatelé prostě jen nezkrášlovali svoje příbytky.
V podvečer mě průvodci dovedli na místo, kde čekala karavana oslů a kde byl rozložený tábor. Konečně jsem se napil filtrované vody, čerstvé, z nedaleké guelty. Vrátil jsem se do skalního bludiště Sefar a až do soumraku jsem se toulal skalními ulicemi a náměstími a obdivoval jsem kresby. Popsat slovy se to moc nedá, snad to přiblíží fotografie.
