Sif es Souane

Na plný plyn na hranu duny, zavřít plyn, přibrzdit motorku, kouknout, co je pod hranou, zase plný plyn a sklouznout nebo skočit dolů. Duna proti je vysoká, dvojka hrabe, přeřadit na trojku, zrychlit. A když se nepodaří na hraně zastavit, tak skočit dolů. Pokud je dole protiduna, tak je to natvrdo a bolí to. Ježdění v dunách Grand Erg Oriental je jedno z nejtěžších ježdění, jaké může v dunách být. Tyto duny jsou, na rozdíl od Libyjských nebo Marockých, velmi členité a nevyzpytatelně měkké. Nedá se jet souvisle, ale skáče se z duny na dunu, hrabe se zadním kolem, přední kolo mizí do písku.

Do oblasti Douz – Ksar Ghilane jezdím na motorce už přes dvacet let. Někdy i dvakrát do roka. Tady jsem se učil jezdit v písku, tady jsem se připravoval na velké expedice do Libye a Alžíru a na Touareg Rally v Maroku. Léta jsem za nejvyšší metu považoval stolovou hora Tenbaine pod parkem Djebil. Jede se sem dunami, ale takovými, co jsou bez problémů průjezdné. Pak, po letech, jsem se dozvěděl o ztraceném jezírku Ain Oudette (Lost Lake). To vzniklo při průzkumném vrtu, místo ropy vytryskla horká voda a vznikla oáza. Nachází se 40 km dunami na jih od stolové hory Tembaine. Dlouho to byl vysněný cíl mnoha offroad cestovatelů a motorkářů. Ale protože jsem u něj byl již mnohokrát, vymýšlel jsem, co dále. A pak jsem objevil nejvyšší dunu Tunisu – Sif es Souane. Nachází se přibližně na úrovni Bir Aouine, asi 60 km západně hluboko v dunách Grand Erg Oriental u alžírské hranice. Poprvé jsem se k ní snažil dostat před 9 lety ze severozápadu od Bir Romane, od Alžírské hranice. Jedno auto, jedna motorka, neprojeli jsme. Duny byly extrémně špatně sjízdné a byli jsme rádi, že jsme po třech dnech cesty obrátili na sever.

Pak jsem konečně, za pomoci Radka z endurovypravy.cz, sestavil skupinu všeho odhodlaných šílenců. Část bývalí enduroví závodníci, část současní rally jezdci, zbytek zaniklého „Czech Desert Beer Rally Team„ a další blázni. Několik let jsme společně každé jaro a podzim jezdili v oblasti Tembaine – Ain Oudette – El-Klikha – Ksar Ghilane. Trénovali a trénovali. Slabší kusy zůstávaly v poušti, odkud je za svítání zachraňovali místní pickupy a už se nikdy do pouště nevrátili.

Letos v prosinci vyrazila úderná skupina za doprovodu místních průvodců s pickupy, na kterých nám vezli zásoby jídla, piva, vody a benzínu. Nejdříve, pro zahřátí, Douz – pevnost – Marabout – KsarGhilane. Tady jsme tábořili u nového pramene. Voda horká, že se nedá vydržet, ale okolí nehezké. Pak napříč dunami KsarGhilane – elMida – Tembaine. Další den Tembaine – jezírko Ain Oudette. Na této trase to již začalo být zajímavé. 8 km před jezírkem se zvedají velké duny, které je potřeba překonat. Jede se z údolíčka do údolíčka a mezi údolíčky jsou vysoké dunové hřebeny. Dají se překonat brutálním výjezdem na plný plyn velkou rychlostí po skoro kolmém písečném svahu. Nebo pomalu stoupat drobnějšími dunami a údolíčky. Je to jedno, zahrabání a kopání motorky hrozí v obou případech. Doprovodná auta trasu objížděla východněji, kde nejsou tak hluboká údolí. Čekali jsme na ně 5hod naložení v horkém jezírku. Společnost nám dělají nomádi, kteří u jezírka napouštějí veliké vaky z pneumatik vodou. Odnášejí je na velbloudech směrem na jih, kde pasou stáda koz a velbloud. V noci skoro mrzlo, ráno se nikomu nechce ze spacáku. Jedeme již opravdu vysokými dunami z údolí do údolí na GPS bod, co jsme dostali od vůdce doprovodných aut. Po cestě, v jednom údolí, potkáváme tábor nomádů. Na bodě čekáme několik hodin, schovaní ve stínu keřů, ale auta nepřijíždějí. Dochází nám voda. Vedoucí řidičů, který přijel s poslední skupinou motorek na čtyřkolce, vyráží auta hledat směrem na východ. Nenašel je, ale potkal skupinu místních nomádů a vyptával se jich, zda nemají dostatek pokrývek na přenocování. Auta naštěstí těšně před soumrakem přijela, ale od západu… Průvodci nám pečou chléb v uhlících ohně. Další krásná noc pod miliónem hvězd.

Následující den volíme strategii více bodů po asi 7-12 km kde celá skupina motorek čeká na auta. Řidiči aut jsou frajeři, vůbec nechápu, jak dokážou s auty v těch velkých členitých dunách jet. Pomaličku, na skoro vypuštěných pneumatikách. Když se zaseknou, tak nikdy nepřidají plyn, aby se nezahrabali, ale opatrně odcouvají a zkusí to vedle. Auta jsou těžce naložená zásobami, pivem, vodou, palivem.

Odpoledne dojíždíme k nejvyšší duně! Nikdo neodolá a všichni se snaží vyjet nahoru. Rally Repliky to zkoušejí ze severu po ostrém návětrném přesypu. Někdo to zkouší od jihu po návětrné straně. Jiní volí cestu pomalého stoupání po hřebeni. Všechny cesty jsou extrémně obtížné, všude se sype písek, hrozí nebezpečí skoku přes hranu. Jeden z jezdců vítězoslavně vyjíždí po závětrném svahu a dostává přední kolo přes hranu na vrcholku. Volá na druhého, co to přejel, ať mu pomůže přetáhnout motorku. To je ale velký závodník a nikdy by nepřipustil neúspěch. Shazuje mu přední kolo zpět „Dej to ještě jednou a pořádně!“ Na vrcholku jsou vlajky na žerdích a je daleký výhled. Všude kolem jsou jen duny a duny. Po výtečné večeři od průvodců padáme vyčerpáni do spacáků. Ráno nás čeká nejtěžší úsek.

Duny jedeme opačně. Od Tembaine až po Sif es Souane jsme duny jeli proti větru. Tedy najížděli jsme na kolmější stranu, vyskočili nahoru a po návětrné, pozvolnější straně jsme sjížděli dolů. To je jednoduší, nemusíte se bát jet rychle, je prostor na brzdění, na manévrování. Když se jedou duny opačně, z návětrné strany, je to mnohem těžší. Buď musíte mít odvahu skočit na plný plyn, kam nevidíte a doufat, že tam nebude protiduna nebo hluboká díra. Nebo je potřeba přesně na hraně zastavit, zaspojkovat, kouknout dolů, opatrně přidat a sjet. Dobrým trikem je také šikmé ježdění, to se duny nejedou nakolmo, ale křižují se jako plachetnice proti větru. Vestoje nebo v sedě. Ve stoje vidíte dále, motorku máte více pod kontrolou, ale když se přední kolo propadne do měkkého písku, tak jdete přes řídítka. Vsedě je zase horší výhled, hůře se pracuje s předozadním těžištěm a večer bolí záda.

Jde to špatně. Dunami se jede pomalu, písek je velmi sypký, hlavně těžké Rally Replica jsou často zahrabané. Rozpadáme se na tři skupiny, které o sobě vzájemně neví. Vedu prostřední, jezdci jsou unavení, dochází nám voda. Jeden jezdec špatně skáče z duny a velmi bolestivě si naráží žebra. Odpoledne stoupá teplota, motorky vaří, písek se sype ještě více. Když nám zbývá už jen 2 km na místo srazu s auty, tak se jedna motorka zadírá. Jezdec dostane zbytek naší vody, ověříme že má folii a signální světlici a s parťákem si sbírají dříví na oheň. V noci bude mrznout. Na místo srazu jsou to ještě tři dunové hřebeny, přejíždíme je za soumraku a šťastně se shledáváme se zbývajícími skupinami. Jedna na nás už čeká, druhá postupně dojíždí. Jeden jezdec na Rally Replica měl neuvěřitelné štěstí. Za jízdy ztratil primární kolečko řetězového převodu. Šel zpět po stopě a v písku postupně našel kolečko, podložku i šroub. Rozděláváme oheň. Auta dorazí až za tmy. Skládáme náklad a dvě auta vyráží zachránit opuštěné jezdce. Dopadlo to dobře, stihli i večeři, nemuseli spát pod širákem.

Sezení u ohně se rychle rozpadá, všichni jsou utahaní. Vyčerpání je znát i na našich průvodcích. Mockrát kopali a vyprošťovali auta z dun. Jejich vůdce za námi přichází a navrhuje změnu trasy. Dochází voda a nafta, piva je naštěstí dost. Měli jsme pokračovat dunami směrem na naleziště písečných růží a přijet do Douz přes Sabria. Rádi souhlasíme se změnou trasy. Ráno to namíříme na stolovou horu Tenbaine.

Posledních 15 km dun ke stolové hoře Tinsouane zvládají všichni s přehledem. Tady vyjíždíme z největších dun a na kamenité pláni se napojujeme na trasu Tenbaine – Ain Oudette. Sice ještě pokračují duny, ale už malé a jedeme po projeté stopě od aut. Je to motocross, hluboké vyjeté koleje v písku, plný plyn, skákání přes dunky. Na Tembaine mají místní u domečku přivázané dva malé fenky.

Dojezd do Douz poslední den po pistách je už jednoduchý, přijíždíme vyčerpaní, potlučení. Několik bolestivě naražených žeber, jedna ošklivě naražená kostrč, dvě zadřené motorky. Ale jsme šťastní, dokázali jsme to. Jen to asi nebudeme opakovat, bylo to opravdu extrémní.

Výbava

Motorky – hlavně KTM EXC 350, 450, 540, 1x KTM 690R, 1x Husqvarna 701, 4x Rally Replica 450, 1x RallyReplica 690, 2x Yamaha WR. Všechny motorky měly tlumič řízení. Vzduchové filtry jsme měnili denně, výměna oleje po dvou až třech dnech. Off-road pneumatiky s Mousse nebo Tubliss.

Výbava jezdce – oblečení, boty, helma jako na enduro nebo rally. Baťůžek s camelbagem s min. 2l vody. Světlice, zapalovač, termo fólie, nářadí, nůž, čelovka, mikina, bunda, kompas, píšťalka, signalizační zrcátko.

GPS – povinná s nahranými body taková, která umí navigovat na bod a ukládat a vykreslovat projetou trasu. Znalost navigace s GPS je naprosto nezbytná. Většina jezdců měla náhradní GPS. Garmin Dakota, Montana, 60cx, 276cx apod.

Velmi se osvědčil Garmin InReach – satelitní komunikátor umožňující posílání zpráv a lokalizaci.

Sif es Sounae – nejvyšší duna Tunisu, přezdívaná také křesadlová / ostrá hora. Pod dunou je velké naleziště prehistorických předmětů – pazourkových nástrojů, skořápek z pštrosích vajec a hrudek železné rudy. To jsou důkazy, že když byla Sahara před asi 5000 lety ještě zelená, tak zde u jezer nebo mořských zálivů žili lidé, kteří lovili, zpracovávali železnou rudu a čile obchodovali s dalšími oblastmi Sahary.

Nomádi – jsou příslušníci kmene Rebájů. Tento skoro tajemný kmen kočuje se svými velbloudy a kozami po Grand Erg Oriental mezi Tunisem, Lybií a Alžírem. Žijí zcela nezávisle, nechodí do škol, jsou velmi chudí. Když jim úřady nakázaly se zaregistrovat, tak se zaregistrovali ve všech třech zemích a tak dál nerušeně putují dunami.

Průvodci – naši průvodci původně patřili k arabskému kočovnému kmenu Mrazigů. Svůj původ odvozují od světce Sidího Marzůga a přišli z Arabského poloostrova. Postupně opustili kočovný způsob života a usadili se ve městě Douz. Jsou známí svojí pohostinností.