Tin Tazarift
Skalní město Tin Tazarift navazuje východně na Sefar. A mě se líbilo ze všech nejvíce. V Sefaru jsou velké skály uspořádané pravoúhle do ulic a náměstí. Skály Tin Tazarift nejsou pravidelně uspořádané, ale zato jsou mnohem více vytvarované do fantaskních skalních útvarů. Skalní brány, jeskyně, převisy, okna, průchody, pukliny, spáry. Tady se přírodní živly na skalách opravdu vyřádily.
Budíček je ve 4 hod ráno, Tuaregové si vaří snídani, aby jí stihli sníst před rozedněním. Když s rozedněním po 6 hod vstávám, tak už zase spí zachumlaní v dekách pod skalními převisy. Po chvíli vstane aspoň průvodce Mochtár, udělá mi snídani. Stará bageta, sýr Veselá kráva a čaj.
Jdeme sami dva na prohlídku skalního města Tin Tazarift. Mochtár nasazuje velmi rychlé tempo. Sám to už viděl mockrát a tak trochu pospíchá. Já ho brzdím, protože se té krásy nemohu nabažit. Nejdříve stoupáme vyschlým korytem po bazaltovém podkladu. Pak přicházíme do pískovcového skalního města. Je tu pod převisy i pár maleb, třeba slavní „plavci“. Mnohem zajímavější mi ale přijdou skalní útvary – brány a okna. Jedny z nejhezčích, co jsem kdy viděl. Mezi skálami se boříme do vrstvy písku. Bez průvodce bych tu rychle zabloudil. Skalní město procházíme asi dvě hodiny a pak se stejnou cestou vracíme zpět k tábořišti. Před tábořištěm potkáváme skupinu velbloudů. Jsou prý od skupiny Francouzů, co spali kus od nás. Vůbec jsem o nich nevěděl, ani je ve skalách nezahlédl. Výpravy s velbloudy musí putovat jinou trasou 14 dní, náš výstup a sestup by velbloudi nezvládli.
Černý Sefar
Tlumočník Omar ukončuje půst, je příliš zesláblý. Má rozum, vždyť Korán rozhodně nevyžaduje půst, když se cestuje. A putování skalnatými horami je fakt vyčerpávající. Dáváme si spolu oběd a po sbalení tábora jdou osli s věcmi přímo dál a my procházíme druhou část Sefaru – Černý Sefar. Skály jsou zde tmavé a malby se soustředí pod převisy v jednom údolíčku kolem vyschlého potoku. Mezi skalami je guelta, kde průvodci nabírali zásobu vody na další den.
Po prohlídce Černého Sefaru nás čeká ve slunečním žáru přechod další černé lávové planiny do skalního města Tirasoutine.
Tirasoutine
Skalní město Tirasoutine je zase jiné. Vysoké skály uspořádané do téměř pravoúhlých ulic a mezi skálami do výšky nasypané duny. Podle průvodců je toto skalní město velmi podobné Akakusu v Lybii. Není, Akakus je větší, mohutnější, byl jsem tam dvakrát….
Tábor máme rozložený v úzké uličce mezi skálami, rozfoukal se vítr a na planině se ženou oblaka prachu. Mezi skálami je to v pohodě. Odpoledne průvodci zesláblí z půstu spějí a já jdu na procházku skalním městem. Jsem tu úplně sám, ticho, klid, paráda. Šplhám po dunách, prolézám puklinami a odpočívám pod převisy. A fotografuju. Krásné odpoledne. Za soumraku se vracím do tábora a potkávám Mochtára, jak sbírá bylinky. Prý do čaje.
Za soumraku je čajový obřad. Se západem slunce končí půst. Aby to neprošvihli, tak si mladý Tuareg nastavili upozornění na telefonu – „Allah Akbar, Allah Abkar, Allah Abkar, střelba z kulometu a výbuch“. Pak si pouští modlitby imána a společně se modlí. Večeři zahájí teplým mlékem a datlemi. Pak pokračuje standardní neměnná polévka z papiňáku a druhý chod – kuskus s červenou omáčkou a pár kousky masa. A tuarežský čaj. Večer s Omarem chvíli diskutujeme o rozdílech křesťanství a islámu. Omar je velice rozumný, s ním se nemusím bát, že mi v noci za moje názory podřeže krk. S mladými pohaněči oslů bych si tak jistý nebyl, ale ti mi naštěstí nerozumí. Dozvídám se zajímavost, před Alžírem a Lybií byla celá oblast součástí Osmanské říše. Hrad v Djanetu je původně turecký.
Táboříme 1644 m n.m. Kolem tábora je plno stop od lišek nebo fenků. Večer ani nestihnu ze spacáku spočítat všechny hvězdy na obloze a už spím.
