Ala-n-Edoument

Procházíme bludiště malých skalek a kolem jednoho opuštěného cypřiše scházíme před polednem do údolí Ala-n-Edoument. Zatáboříme pod převisy ve výšce 1644 m n.m. Dostanu oběd a všichni jdou spát. Dnes už dále nepokračujeme, tak si dám také šlofíka a jdu na odpolední procházku po okolí. Tábor i okolí je kupodivu uklizené, asi se zde moc netáboří. Pod jedním z převisů je pár maleb. Údolím dolů sejdu ke gueltě, kde průvodci napájeli osli a brali vodu. Pak se hustou sítí malých kaňonů motám okolo tábořiště. Směr raději sleduji podle slunce i kompasu. Dalo by se tu snadno zabloudit.

Nechápu, proč už dnes dál nejdeme. Pochopím ráno.

Západ slunce nám opět ohlásí „Allah Akbar, Allah Abkar, Allah Abkar, střelba z kulometu a výbuch“ na telefonu nejmladšího Tuarega a můžeme večeřet. Omar mi vypráví, že s Mochtárem provázeli Reinholda Messnera. Prý tu byl se synem a slézali všechny skály po okolí. Ale nebyli z něj nadšení, choval se odtažitě, bavil se jen s Omarem, ostatní prý ignoroval.

U ohně a tuarežského čaje se mě Omar ptá:

„Věříš na džiny a duchy?“

„Samozřejmě, že nevěřím, jsem moderní člověk. Ale rozhodně si myslím, že je lepší s nimi být zadobře a nezlobit je.“

Omar se dlouho smál.

Jdu spát dál od tábora pod skálu. Tuaregové se vyspali odpoledne a v noci dlouho diskutují. Kolem údolí létají sýčci a houkají a houkají. Do očí mi v noci svítí úplněk. Padá hodně hvězd, ale nad obzorem nejsou vidět – vítr zvednul prach. K ránu byla skoro zima. Doufám, že jsem si ve tmě neustlal vedle zmije…