Albánie – země orlů

Květen 2009

Seděl jsem večer v Německu v Hechlingenu v hospodě. Dostal jsem se sem vlastně náhodou, protože jsem v časopise Koktejl vyplnil nějakou anketu a vyhrál tak od Autecu víkendový enduro trénink v Enduro parku BMW Hechlingen. A jak tak v pátek po příjezdu sedím v té hospodě a piju si svoje pivo, tak si na bar sedli chlapíci v mikinách a tričkách HP2, BWM Fahrer Training a tak podobně. Aha, to asi budou instruktoři. Způsobně se zvedám od piva a představuji se jim. Pokývají hlavou, pronesou pár zdvořilostí a více si mě nevšímají. Hm, tak si sedám ke svému pivu a dlabu večeři. K vedlejšímu stolu si sedá skupina čtyř chlapíků a začíná se bavit, světe div se, rusky. Okamžitě pookřeju, jsem antisovětský rusofil a dávám se s nimi do řeči. Potěšilo je, že umím rusky, vyprávím, že jsem letos přes Moskvu cestoval do Mongolska. Jenže rozhovor uváznul na mrtvém bodě a tak si tak sedím v té hospodě sám. Teda ne sám, ale s pivem. A tak si s ním filosofuju, jak jsem kdy cestoval, jaké jsem potkal na cestách lidi. V Mongolsku jednoduché, ale milé. V Moskvě arogantní, ve zbytku Ruska báječné. V Libyi hrdé a přátelské, jenže zakomplexované islámem. V Maroku, v Indonésii, v Thajsku, v Malajsii, v Rumunsku, na Ukrajině, na ostrově Réunion, v Anglii, ve Skotsku, v Norsku, ve Státech. A tak všude možně, kde jsem byl. A jací ti lidé byli. Komunikativní, pohostinní, odtažití, nepříjemní.

A víte, co jsem po třetím pivě vymyslel? Kde byli nejlepší lidé? V Albánii!

O Albánii, jako o cíli cesty, jsem si přemýšlel už dávno. Jenže v devadesátých letech tady proběhlo ozbrojené povstání, pak lidé pro změnu vsadili na úžasnou hru letadlo, a když zjistili, že o všechno přišli, tak zaútočili na armádní sklady a vykradli zbraně. A navíc sousedky z ulice vždycky vyprávěly jak je v Albánii nebezpečno.

Poprvé jsem do Albánie vyrazil v roce 1997. Toulal jsem se tenkrát severním Řeckem. Stál jsem na hranici v pohoří Grammos. Najednou se rozhrnulo křoví a přes cestu uháněli z Albánie do Řecka dva chlápci s pytlema přes rameno – pašeráci. Místo aby mě to odradilo, tak mě to nakoplo, abych tuto tajemnou zemi více poznal.Odvahu mi pozvedli hned na hranici. Řecký celník se koukl na moje BMW, pokýval hlavou a řekl něco ve smyslu – krásná motorka, není škoda jí vozit do Albánie? A sakra. Albánci mě pustili do země bez problémů a jako asi poslední návštěvník jsem zažil jejich úžasné tlusté knihy, kam na hranici vyplňovali všechny údaje z pasu a techničáku. Za hranicí byla nádherná úplně nová silnice. Jenže ta po pár kilometrech skončila a já odbočil po šílených serpentinách na město Sarande. Dneska už vede silnice z hřebene jinudy a je nově postavená. Ve městě Sarande jsem zabloudil a místní policajti se samopaly mi potvrdili, že ta cesta, co vede přes městské smetiště, je opravdu hlavní cesta na Vlore po pobřeží. To nebyla cesta, to byl tankodrom. Uzounká cesta sotva na auto, neuvěřitelně rozbitá, bez stopy asfaltu.

Minul jsem ponorkovou základnu, v zátoce viděl hrající si delfíny a dojel do města Himare. Tam jsem si říkal, že přeci to nemůže být taková divočina a musí zde být i něco k jídlu. Bylo, výborná restaurace s točeným pivem, vedl jí Řek, uměl anglicky a vyprávěl o zemi. Nenarodil se zde, ale zemi měl rád a přes všechny problémy o ní vyprávěl hezky. Dál jsem tenkrát nedojel, otočil jsem se a jel zpátky, abych se do tmy dostal přes čáru zpět do Řecka. Ještě jsem se pokusil navštívit ponorkovou základnu, ale voják se samopalem byl dost ostrý. Jenže na cestě stála krásná zelená Škoda Octavia s kolem na střeše a pražskou SPZ.Tak se ptám: “Kde jsou ti Češi z tohohle auta?””Jací Češi?” diví se voják,”to je našeho velitele!

Albánie – země orlů!Albánie, kromě kousku kolem Tirany, jsou jen hory. Drsné, pusté, přes 2000m metrů vysoké. Mezi Vlore a Sarande je hřeben pohoří Mali Lungarës přímo nad mořem a je zde i nejvyšší sedlo Llogorasë. Další pohoří kousek od hranic s Řeckem je Dangelia, pak Nemertsika, uprostřed země je Ostrovica, na východě u hranic s Makedonií pak Mali Korabit a nejvyšší hora Albánie Korabit 2753mnm. Na severu albánské Alpy – pohoří Thet. Hory, hory, hory.A také, jak už to v horách bývá chudoba. A v Albánii chudoba umocněná chudobou celé země. Do sousedního Srbska, Černé hory a Chorvatska EU a OSN vráží hromady peněz a místní na tebe koukají jen jako na hejla, který je buď z OSN a veze peníze nebo je turista a přijel peníze utratit. To v Albánii neznají! Tady jsi HOST! Prostě jsi člověk, který přijel obdivovat jejich zemi a přijel jsi je navštívit. Nutno tedy podotknout, že se musíš chovat jako na návštěvě – slušně a uctivě.Další výpravu jsme podnikli společně s kamarádem. Albánie nás tenkrát uvítala deštěm, ale šeredným. Totálně promoklí jsme si postavili stany v údolí, které vedlo do vesnice Poličan v centu pohoří Nemercika. Nádherné výhledy na zasněžené hory, pod námi divoká řeka. Stany jsme si zašili hluboko do roští stranou do silnice. Zbytečně, tady nebyl nikdo, kdo by nám chtěl ublížit. Druhý den jsme objeli celé horské údolí až na řecké hranice a po druhé straně zpátky do vesnice Poličan, kde byla výborná hospoda. Místní vybranou lahůdku – beraní hlavy a játra, nám servírovali společně s čerstvou cibulkou, jogurtem, kozím sýrem a výtečným pivem Tirana. A hlavně, byli tak nadšení, že jsme přijeli, že se celá vesnice na nás chodila dívat a zdravit se s námi. Naprosto srdečné přijetí.

 

Z těchto hor jsme přejeli k horkému prameni u města Përmet. Bývalé lázeňské město bylo tenkrát naprosto rozpadlé. Hlavní náměstí vypadalo asi jako u nás za doby, kdy komunistická strana hlásala, jak se máme dobře. Jenže na kraji města byla hospůdka a tam nám hostinská napekla výtečné kotlety a napájela nás úžasně vychlazeným pivem. A všichni místní co šli kolem, tak nás zdravili a zdravili. Snažili se dát do řeči, někdo rusky, jiný německy, další italsky a dokonce i anglicky. A všichni nadšení a komunikovali a komunikovali.

 

Od horkého pramene jsme se vydali oblíbenou Anuchovou cestou – brod přes ne zrovna malou řeku (v roce 2010 byl postaven most) a pak bahnitá cesta nahoru do hor. Cesta kopíruje údolím věrně řeku, jenže ta je uzavřena v uzounké skalní soutěsce na dně kaňonu a vidět je jen občas. Cesta byla docela dramatická. Nejdříve jsme se museli probrodit bahnitými kolejemi vyjetými od náklaďáků. Pak přišly závaly, kde byla prošlapaná cesta od oslů a my si museli proházet svojí cestu a motorky si vzájemně držet, aby nespadly ze srázu. Vrcholem bylo nenápadné bahnité pole, kde jsme oba motorky zahrabali do lepivého hlubokého bahna tak, že jsme museli sehnat ve vzdálené vesnici honáka s mulou, aby nás vytáhl. Tomuto člověku nejenom, že práce nevadila, ale on byl naprosto nadšen, že tam přijeli cizinci, snažil se s námi povídat, vlastníma rukama po kolena v bahně pomáhal vyprošťovat motorky a na závěr jsme mu museli peníze za pomoc doslova vnutit!

 

Na vrcholku této cesty byla vesnice Frasheri, kde nás místní vzali do muzea. Muzem je věnované místním rodákům, bratřím Frasherům, kteří dali základ spisovné albánštině. Provedli nás, udělali výklad, samozřejmě albánsky. Na tom ale nezáleželo, oni z nás měli takovou radost a tak se nám věnovali, že jsme nevycházeli z údivu.

 

Z tohoto údolí jsme pokračovali nezapomenutelnou cestou. V mapě značeno jako hlavní, ale cesta byla prašná, místy dlážděná kočičími hlavami. Vedla přes další nižší pohoří a uprostřed toho pohoří stály paneláky – komunista tu postavil vesnici. A zase jsme potkávali lidi, kteří nás zdravili a snažili se dávat do řeči.

 

Další krásné přivítání nás čekalo v horách Tomorrices. Tady ve vesnici Gjerbes se kolem nás vesničani jen sesypali a povídali a povídali. Bohužel cesta zde končila, dál korytem řeky se opravdu pokračovat nedalo. Kolem fantastické kopce. Spali jsme kousek od hlavní cesty, bylo na nás krásně vidět a nikdo si nás ani nevšiml – to jako ve zlém si nás nikdo nevšiml. V dobrém to bylo naopak, šli kolem s osli do vesnice, ke které vedla cesta přes původní klenutý římský most a pak nahoru do hor. Zastavili se a popovídali. Ráno jsem bloumal kolem řeky a procházel se tam člověk, který tvrdil, že je fotograf z novin z Tirany. Příjemně povídal a z řeči bylo jasné, jak má svojí zemi rád a hlavně jak je rád, že my jsme přijeli se podívat.

 

A tak jsme putovali další den kaňonem Devoli až k Ohridskému jezeru, kde jsme se rozloučili. Kamarád odjel přes Albánii do Makedonia a pak až do Moldávie. Já se vracel po horské silnici, která vede po hranici Albánie a Řecka.  Silnice na hranici Řecka a Albánie je lemována bunkry, stále pozvolně stoupá do hor a ve městě Leskovic se ostře láme přes sedlo a padá serpentinami opuštěným údolím zase do Albánie. Na těchto opuštěných serpentinách mě v podvečer dojel černý mercedes a držel se těsně za mnou. Už jsem si říkal, že to je asi průšvih. Nechal jsem se předjet, zastavil a předjel jsem ho. Pak jsem jim ujel v zatáčkách a po chvíli mě zase na rovině dojeli. Pak jsem zastavil a řekl si, nějak to dopadne. Zastavili u mě, dva chlapi a holka. Nevěřil jsem svým očím – pozdrav, rozhovor v angličtině, koš s jídlem, víno a piknik u cesty. A komunikace na téma jak mají svojí zemi rádi a jak jim nezbývá než pracovat venku.

 

Po víně jsem byl trochu vláčný. Silnice vedla zpátky na řecké hranice přes města Përmet a Gjirokaster. U Përmet sem se opět zastavil u horkého pramene. A jak se tak koupu, tak přišel chlápek s dvěma malými kluky a koupou se taky. Chlápek vidí, že nemám mýdlo, tak mi půjčuje svoje. A dává se do řeči, umí hezky anglicky, byl prý učitel, pak se živil jako řidič kamiónu a teď je bez práce, ale příští týden jede ven a práci určitě dostane. Opět úžasně milý člověk. S tím jsem Albánii opustil.

 

Za rok na jaře jsme do Albánie vyrazili v sestavě pěti kamarádů – cestovatelů. Dojeli jsme přes hranici z Řecka po nových silnicích do Sarande a pak po pobřežní silnici k ponorkové základně. Všude už fungovaly mobily a silnice ze Sarande do Vlore měla nový asfalt.U ponorkové základny byla nově otevřená restaurace a tam jsme si dali pečené ryby a u staré turecké pevnosti jsme spali ve starých vojenských barákách na hromadách omamně vonící šalvěje. Majitel hospody byl príma, uměl možná italsky, ale komunikovat se s ním dalo a stále brečel, že Albánie je mrtvá, že Albánie je špatná a při placení nám účtoval ceny hodné druhého pobřeží. Inu sem už italští a němečtí turisti začali jezdit a on se jen přizpůsobil. Večer sem dojel pátý člen výpravy Miro, který si vychutnal cestu přes Balkán, aspoň že to má z Blavy kousek blíže.Ráno jsem vyjel kousek dříve a v další vesnici si dával kafe a snídani a čekal na kluky. Místní se vyptávali kam jedu, jestli jako tranzit do Řecka a já jim říkám, jaký tranzit, já jedu po Albánii a chci jí objet celou. No to je ale úžasné oni na to!!! Byli opravdu nadšení. Jo a také jsem zde pil exportní pivo Czech beer s obrázkem Karlštejna.

 

Putovali jsme horskou cestou, které byla opět dlážděna kočičími hlavami. Cesta se prudce zvedala serpentinami s úžasnými výhledy od moře přímo do hor. Nahoře v horách jsme si dávali kafe v malé kavárničce. Místní si mysleli, že jsme Italové. Když z nás vylezlo, že jsme Češi, tak jakoby poroztáli a začali si více povídat, jak my jsme to vyhráli se sametovou revolucí a oni se hrabou ve svrabu. Ale neříkali to nešťastně, spíše jen konstatovali situaci.Víte o tom, že když nás obsadili Sověti, tak nám Albánie nabídla proti nim leteckou pomoc? Měli v té době dvě staré stíhačky…

 

Cesta horami do Beratu byla úžasná. Prašná cesta se nejdříve změnila na asfaltku, pak zase na prašnou cestu a asi 30km před Beratem se proměnila v neuvěřitelný kamenitý tankodrom, který byl zasekán ve srázu vysoké hory, který strmě spadal do hlubokého údolí. Kameny, kameny, kameny, motorky úpěly.Tu noc jsme spali u osvědčeného horkého pramene poblíž Përmet. Není nic krásnějšího než vymrzlý z motorky vlézt do horké vody s vychlazeným pivem a koukat na okolní zasněžené vrcholky hor.

 

Ráno jsme zajeli do Përmet na snídani. U bankomatu nás sice z ne příliš příjemné vzdálenosti okukovali výrostci, ale kryli jsme si záda a místní zde také vybírali. Kupodivu nám bankomat i peníze vydal. Pak jsme se stavili na kafe – srdečné uvítání, chcete kafe takové nebo makové, odkud jste, nechcete něco jíst, tady máte oříšky gratis, to je úžasné, že jste turisti a přijeli jste do našeho města. Jak tak sedíme a dáváme kafe a nezbytné pivo, tak jde kolem povědomý chlápek – on to ten učitel/řidič náklaďáku, co se družil se mnou loni v prameni a půjčoval mi mýdlo. Tak nelíčenou radost, že mě potkává, jsem asi zažil naposledy v Turecku, když mě při opětovné návštěvě města Ysufeli po několika letech poznal Sirali Aidin a objal mě a vysekl mi polibek na obě tváře. No to ne, tenhle mě nelíbal, ale radost měl nelíčenou a obrovskou! Prostě jsem pro něj byl člověk, kterému se tady líbilo a vrátil se a ještě přivedl kamarády. Sedl k nám a povídali jsme a povídali. Pak nám nad mapou poradil krásnou cestu do Čorovode přes hory, kde jsem si původně myslel, že žádná cesta není. Rozloučení srdečné, sem se musím vrátit!

 

Kluci si to dali přes brod a bahnitou cestou na sraz u kláštera ve Frasheri. Já a Roman jsme jeli z pohodlnosti vyhlídkovou cestu horami a národním parkem. No vyhlídkovou, slunce sice svítilo, ale odfoukla mi duše a tak jsem si cvičně přezul kolo. Když jsme dorazili ke klášteru tak už pršelo a zatáhlo se tak, že bylo jasné, že bude pršet několik dní. V bráně do kláštera nás odchytil místní opilec Aliko a že musíme spát v klášteře. No upřímně jsem s tím předem počítal, protože loni jsme si klášter prošli a věděl jsem, že přespání je možné. Přivezl jsem s sebou i fotografie správce kláštera a místních lidí z muzea. Správce tu už nebyl, ale místní poznali jeho i sebe na fotkách a tak jsme se po chvíli zmatků a nákupu piva v místním obchůdku nastěhovali v lijáku do kláštera. Rozdělali nám obrovský oheň v krbu, kluci se sušili po koupeli v brodu a vypuknul večírek. Aliko o sobě tvrdil, že je muslim a nesmí pít, nicméně se zlil, jak zákon káže. Ukazoval nám průkazku předseda strany, ale nepochopili jsme jaké, pak že je tajný policajt a kdesi cosi. Podle obrovského kníru a muslimské víry jsme si jej přezdili na Sadáma. Druhého jsme zase přezdili na Drákulu, protože měl jen dva zuby – špičáky. Moc jsme si s nimi díky místní Rakiji (pálenka z ovoce) rozuměli.

 

 

 

Druhý den stále pršelo a tak jsme je ukecali, že nám zabili ovci a my jsme si jí ve staré rozbořené kuchyni kláštera upekli. Pak nám Dracula sehrál divadlo, že na stráni jsou vlci a vyběhl se samopalem. Později jsme si ze samopalu i zastříleli. Během odpoledne se nás přišli podívat všichni lidi z okolí. Syn Drákuly nám přivezl pivo a další Rakii. Večírek, večírek. Druhý den naštěstí nepršelo a tak jsme raději utekli.Víte co stojí v Albánii skoro nový Nissan PickUp? 3000€ pořizovací cena a 1000€ legalizace…Nocleh v Gjerbes v pohoří Malenia Tjelmakes – zase byli lidi naprosto výteční a přátelští. Zastavení v bývalém hornickém městě Tresove na horním konci kaňonu Devoli, přezouvání pneumatiky v Librazhd a tak dál a tak dál, všude úžasně milí a přátelští lidé.

 

Pak jsme po dvou dnech cesty horami přijeli v noci do Fierze. Toto město je mezi dvěma přehradami a po té dolní se jezdí do Skoderu trajektem. Že trajekt jezdí, to jsme věděli, ale odkud a kdy to už ne. Za naprosté tmy jsme chvíli zmateně bloudili po břehu jezera a pak zastavili u hospody. A tak se tam ptáme, co a jak trajekt. Nerozuměli a tak jsem jim nakreslil lodičku s autíčky na papír. No a ten nejvíce nalitý najednou povídá, že je kapitán! Dali jsme nějaké pivo, a protože už byla hluboká noc a my neměli kde spát, tak nás vzal na trajekt a nechal nás spát v kajutě pro cestující. Ráno nás sice vzbudili nekřesťansky brzo, ale protože celou noc pršelo, tak nám to ani trochu nevadilo. Trajekt se brzy zaplnil a vydal se na cestu po přehradě. Pravda moc důvěry nebudil, ale jel.

 

Ze Skhoderu jsme vyrazili do pohoří Theth. Vzali jsme to boční cestou přes vesnici Kir, kde byli prý také viděni Češi, kteří se zde před třemi lety ztratili. Potvrzená zpráva, kde je skutečně naposledy viděli, byla z vesnice Nicaj. Kousek nad touto vesnicí jsme za soumraku zalezli do sadu u úplně rozbořeného domu. Místní nás samozřejmě během několika minut objevili. A zase překvapení – přinesli dříví na oheň, obrovská radost, že nás vidí, rakije. My jsme bohužel byli po celém dni na cestě hodně unavení a tak jsme šli brzy spát. Oni se naprosto bez problémů vzdálili. Ráno nás pak vzali kouknout na místní vodopád, rozpadlou školu a funkční elektrárnu. Rozhodně jsme neměli pocit, že bychom se zde měli bát.

 

Druhý den jsme k oboustrannému překvapení ve vesnici Theth potkali skupinu Čechů, kteří šli pěšky přes hory. A místní byli zase výborní, odvedli nás k obchodu, který kvůli nám otevřeli a prodali nám pivo. Kousek nad vesnicí Theth na sedle jsme zažili sesuv skal – strašný rachot a pak oblak prachu ze stěny blízké hory. Tak takhle mohli klidně skončit ti tři, co se ztratili.

 

Na cestě z pohoří Theth před městem Koplík prasknul kamrádovi rám a protože XT si v něm chladí olej, tak začal olej hořet na válci. A zase úplně bez problémů, místní zatlačili motorku do servisu a během pár minut rám svařili. Mezi tím jsme si zatím na křižovatce dávali výtečnou grilovanou rybu z místního jezera. Na křižovatce stál policajt a všechny, kdo tam chtěli zaparkovat, tak vyháněl. Naše motorky stojící přímo v křižovatce a my jak do sebe vedle nich lejeme pivo, mu naprosto nevadily.

 

A pak už jen odjezd z Albánie – vzali jsme to údolím řeky Cemit přes Lepushe na naprosto opuštěnou celnici do Černé hory. Albánští celníci úplně v pohodě, za to Černohorec byl naprostý debil. Nejdříve přišel na Albánskou stranu a stěžoval si jim, že nám dovolili fotit jeho celnici. Pak na nás zkoušel kecy, že celnice se nesmí fotografovat. To jako ta jedna bouda u prašné cesty, co byla jak ze Třech veteránů. No a pak nám pro jistotu nechal vybalit všechny věci. Prostě kokot!Ale krásný dojem z Albánie nám nezkazil, naopak jen nás utvrdil, že Albánci jsou úžasní a srdeční lidé!