Tsagan nuur

Možná se to jezero opravdu jmenuje Tsagaan nuur. A nebo taky ne. V žádné z map jsem jméno nenašel a tak jsem ho nazval podle řeky, co z něj pramení. Dole pod jezerem je základní tábor, odkud se vyráží na horolezecký výstup na nejvyšší horu Mongolska Khüiten vysokou 4,374 m n.m. Možná je to některý z kopců na obzoru a nebo taky ne. Pro tuto oblast nejsou žádné podrobné mapy a tak je orientace velmi obtížná. Cesta pro auta končí u stanice pohraničníků a dál se smí jen pěšky nebo na koni. Samozřejmě jen s platným povolením.

Tábořili jsme dole u řeky a já chtěl jít k jezeru fotit za svítání. Ráno v 5 hod mrzlo, venku bylo určitě méně jak -5°C, protože -5°C mi ukazovaly hodinky ve stanu. Dle domluvy jsem vzbudil ještě za tmy řidiče Ureho, aby mě dovezl asi 4 km k mostu. Jenže naše dieselová Toyota se chcíplími bateriemi odmítla v té kose nastartovat. Klusal jsem tedy pěšky, ostrým stoupáním od řeky jsem to měl asi hodinu půl. Nahoru jsem dorazil, když už slunce osvětlovalo hory. A možná dobře, dříve by jezero bylo ve stínu. 

Při návratu dolů jsem u řeky potkal Mongola z okresu Chenti, co mu náš řidič předešlý den ukazoval cestu. Měl naprosto stejného modrého LandCruisera jako mám já doma (akorát asi bez přiblblých ekologických kurvítek). Srdečně mě zdravil a nabízel mi nějakou lahvičku. Byl to šňupací tabák a to je mezi Mongoly chápáno jako velká pocta.

Když jsem došel zpátky k našemu táboru, tak akorát po cestě projíždělo první auto od rána. Jeho řidič vymontoval baterii a donesl jí k autu. Tady si na startovací kabely nehrají a tak baterii připojil přiloženýma montážníma klíčema. Jeden klíč mu ale při startu sklouzl a začal se tavit. Nenastartoval nás. Odnesl si baterii do svého auta a nenastartoval ani svoje auto. Tak tam stála dvě chcíplá auta. Po nějaké době jel kolem můj známý s krásnou modrou Toyotou. Vyndal baterii, nastartoval nás i druhé auto a mohli jsme vyrazit. 

Protože nám docházela nafta (všechna ostatní auta byla benzínová a ve vesnicích také měli jen benzín), tak jsem den předem půjčil Uremu satelitní telefon. Ure domluvil, že nám naftu přivezou naproti. Ručička palivoměru byla už ohnutá za rohem a nikde nikdo. Nakonec jsme po cestě do Tsengel potkali náklaďák sekáčů trávy. Měli posledních 15 litrů nafty a z toho nám půlku dali. V Mongolsku si lidé prostě pomáhají. Když jsme dojeli na signál a k pumpě, tak jsme se dozvěděli, že záchranné auto ještě ani nevyrazilo.