Cesta do Horního Mustangu
Horní Mustang jsem plánoval navštívit už léta. Inspirací mi byla výtečná publikace Oldřicha Bubáka Království Lo Mustang (2005, Universum). Tento polárník a horolezec navštívil Mustang v době, kdy z poslední vesnice Kagbeni, kde končila jeepová cesta, vedla do království jen několikadenní karavanní cesta. Ano, tehdy ještě býval Mustang královstvím a návštěvníci se mohli občas setkat i s králem. Jenže král Jigme Dorje Palbar Bista v roce 2016 umřel, jeho následníci žijí v USA a o pitoreskní království kdesi v Himalájích vůbec nestojí.
Takže dneska to je už jen Horní Mustang s hlavním městem Lo Manthang (3 840 m n.m.). Oblast si ale pořád zachovala velmi spirituální charakter. Po obsazení Tibetu Čínou se stala cílem emigrace Tibeťanů a v okolních horách se ukrývaly tibetské partyzánské jednotky financované CIA. Proto byl do oblasti zakázán vstup cizincům, oblast nepostihla celosvětová vlna turistiky a zůstaly v ní zakonzervované silné buddhistické tradice.
V roce 2012 byla z Kagbeni protažena jeepová cesta. Pořád ale platilo pravidlo vstupu jen omezenému počtu turistů se zvláštním povolením. V roce 2016 začala výstavba dvouproudé silnice na hraniční přechod s Čínou. Do hor se zakously buldozery a cesta z Kagbeni do Lo Manthang je dnes jedna velká stavba. Ne aby vás napadlo nechat se zlákat od cestovních kanceláří na pěší trek z Kagbeni do Lo Manthang. Naprostou většinou cesty půjdete stavbou v prachu a štěrku a budou Vás předjíždět náklaďáky, jeepy a motocykly.
Dostat se do Horního Mustangu pro mě vůbec nebylo jednoduché. Když pominu administrativní překážky, tak nakonec se proti mně postavilo počasí. Cestu jsem plánoval už od roku 2015, ale nedařilo se mi získat povolení, pak přišel covid a naprostá uzavírka Nepálu. Když jsem konečně říjnu 2022 dorazil do Nepálu, tak celou zemi postihly přívalové deště, povodně a závaly. Na horách metry čerstvého sněhu a laviny. Zůstali jsme viset v Pókhara. Provazy deště a nízko ležící mraky zabránily startu letadel do Jomson, poslednímu letišti na cestě. Najali jsme jeep a pokusili se do Jomson dojet po silnici. Po několika hodinách jízdy jsme se dostali do Beni, kde naší cestu zastavily závaly a stržené mosty. Při nočním návratu do Pókhara jsme museli přejet několik čerstvých sesuvů. Čekali jsme několik dní v Pókhara. Konečně přestalo pršet, ale pořád byla hustá oblačnost. Letadla nelétala. Jediná šance byla vrtulník, který nepotřebuje tak dobrou viditelnost jako letadlo. Jenže všechny vrtulníky přednostně zachraňovaly lidi zasypané sněhem na okružním treku kolem Annapurny a ze základního tábora pod Manáslu, na který spadla lavina. Další den brzy ráno náš průvodce dokázal zajistit vrtulník. Rychlá akce, odjezd na letiště, musíme to zvládnout než se znova zatáhne. Novozélandský pilot s námi vyrazil do hor zahalených mraky. Letěli jsme přes sedla a údolími, pod mraky, často kousek nad terénem, na svahy okolních hor se snad dalo sáhnout. Těsně před Jomson byla temná stěna mraků. Pilot váhal a letěl podél stěny. Pak se mu povedlo navázat spojení s řídící věží v Jomson a v mracích se objevila malá díra, kam zamířil. Prolétli jsme dírou v mracích mezi horami a přistáli v Jomson. Dál jsme pokračovali přes Kagbeni jeepem do Lo-Mantag. Cesta byla značně poškozená od přívalových dešťů, řadu závalů jsme přejížděli jen díky zařazené redukci. Okolní osmitisícové vrcholky byly stále zahalené v mracích.
První fotografie z cesty, pokračování bude následovat.
