Golden Triangl Expres

Jedeme vlakem! Opravdu, i s motorkami!
Jízdu vlakem jsme si prostě nemohli nechat ujít. Jednak si ušetříme nervy po hlavní silnici s náklaďáky, pak chvílemi prší, ale hlavně pojedeme přes slavný Gokteik viadukt.
Ráno přijíždíme na motorkách před nádraží, všude davy lidi. V kanceláři si bez problémů kupujeme jízdenku Upper class. Pak natlačíme motorky na peron, koupím si pivo a za chvíli přijíždí vlak. Motorky nám po prkně natlačí do nákladního vagonu a je to. Pak přijela posunovací lokomotiva a nákladní vagon s motorkama odvezla. A sakra, on nepojede s námi?
Toulám se nádražím a fotím. Mnicha jak vybírá na klášter, prodavačku melounů, zvláštní čekárnu “For foreign visitors”. Pak houkaní a zvonění. Posunovací lokomotiva se vrací s nákladním a dalšími dvěma osobními vagóny. Jede pozpátku, tedy sunutě, na prvním vagonu stojí posunovač a vyzvání na zvonec. Druhý posunovač má praporky a dává návěsti. Mávání černým je jízda. Vztyčení černého a červeného je stop.
Připojí vagony za vlak a jedeme. Vlak sebou houpá, cloumá, hází, jede rychlostí asi 20km/hod. Kolem zelené hory, džungle, políčka, pozlacené pagody, bambusové domečky, banánovníky, kvetoucí křoví, orchideje. Táhne nás dieselová lokomotiva Hitachi a skoro pořád houka. Upper class znamená polstrovaná sedadla s bílým povlakem, který tak asi jednou za rok vyperou. Nižší třída jsou dřevěná sedadla.
Vlak se jmenuje „Golden Triangl Expres“. Jedeme po severním okraji prostoru „Zlatý triangl“. Prostor na trojmezí Barmy, Laosu a Thajsko, proslavený nejvyšší produkcí opia na světě.

Gogteik viadukt

Buch, buch, skříp, skříp sune se vlak skalními záseky a přes mostky do kaňonu. Trať klesá třemi velmi dlouhými oblouky z náhorní planiny do soutěsky.
Před mostem je výhybna, kde stavíme. Mezi kolejemi tu leží konstrukce z latí s ložisky na koncích – vozíček, místní se vozí po kolejích serpentinami dolu.
Přes most jedeme krokem, výška bere dech. Z kaňonu stoupá pára, vedle nás padá do kaňonu obrovský vodopád a kousek dál ještě jeden.
Z kanonu stoupáme se skřípěním dvěma tunely skrz skalní útesy. V dlouhých zatáčkách mašina hučí v otáčkách a rozpršelo se.

Most byl postaven v roce 1901 Pensylvánskou železárnou, v roce 1990 byl opraven. Na záchodech ve vlaku je cedule, že z důvodu ochrany mostu je přísně zakázáno záchod používat pří jízdě přes most.
Most je vysoký 318 ft, takže asi 104 m, údajně je druhý nejvyšší na světě. Klobouk dolů před staviteli tratě, tohle tady vymyslet. A bez počítačů…
Jsme za mostem, od paní s košem na hlavě si kupuji pivo. Roznášejí po vlaku pití, bombóny, smažené nudle. Na další stanici Shwe Bone se křižujeme s protijedoucím vlakem a kupuji si tu smažený kuřecí pařát. Nic moc.

A jedeme zpátky

Po dobrodružstvích v Namtu, Badwinu, Namyu, Namsahu a výtečném pivě v Hsipaw se za několik dní vracíme s motorkami vlakem zpět. Tentokrát jsme nastoupili v Kyaukme. 

Skříp, skříp. Golden Triangl Expres klesá velkými oblouky na Gogteik viadukt. Dneska svítí sluníčko, vodopády do kaňonu jsou jen potoky, ne jako po cestě do Hsipaw. Z pohledu z okýnka přímo dolů mě bere závrať. Vršek mostu je akorát na podvozek, vagon je širší než most.
Za mostem stavíme, jdu fotit. Najednou houkaní a odjezd. Minule jsme tu stáli dlouho, teď hned jedeme. Naskakuji do posledního vagonu. Je plný vojáků se zbraněmi. Jeden leží na rohoži na podlaze, má obvázaný hrudník a vůbec nevypadá dobře. Francouzka, co šla za mostem na záchod ve vlaku, taky nevypadala dobře, když vyšla. Byla poněkud pobledlá.

Na přejezdech silnic přes trať nejsou závory, ale brány. Ty zavírají pověřené osoby a během průjezdu vlaku dávají znamení zeleným praporkem nebo v noci baterkou. I když pár závor jsem také zahlédl, byly z bambusu.

V Pyin Oo Lwin, kde jsme do vlaku nasedali, kamarádi vynášejí zraněného vojáka v náručí a nakládají ho na vojenský náklaďák. Žádná sanitka nebo nosítka.
Stojíme tu přes hodinu, mašina odjela, posunovací mašinkou odpojili dva vagony. Zašli jsme na tržiště, dali jsme si ve stánku kuře s rýží. Pak si kupuji lahvové pivo Mandalay a čekáme na odjezd.

Úvratě

Trat z Pyo Oo Win klesá neuvěřitelných  800 výškových metru na vzdálenosti asi 65km. Z 1000 m na 190 m n. m. Na trati je velmi strmé klesání, odhadem jen o trochu méně než česká zubačka v Kořenově. Aby trať klesání zdolala, tak jsou zde čtyři úvrati. Nejdříve trať klesá velkými oblouky až na zastávku, kde nastupuje plno dětí a traťoví dělníci. Ti si do chodbičky za dveře skládají nářadí – krumpáče a mačety. Pak projedeme dlouhým tunelem a vjíždíme do první výhybny.
V první výhybně si vystupují děti. Výhybna je dvojitá s tzv. křížovou výhybkou. Po stranách dvě průjezdní koleje a mezi křížení) a dvě kusé koleje, aby se zde mohly vyhnout vlaky. Křížová výhybka je ale dlouhá a roztažená do zatáčky, ne jako doma na modelových vláčkách. Výhybna se ale už nevyužívá, jezdí zde dva vlaky denně. Jeden v 5 ráno z Mandalay a druhy zpět v 19 hod. Vlaky se křižují v Gogteik. Mezi kolejemi na výhybně je pumpa na vodu pro parní mašinky, ale ty tu již dávno nejezdí. Podél trati je několik návěstidel, ale všechna jsou na stůj. Nepoužívají se, strojvedoucí je ignoruje. Pro signalizaci se používají jen praporky nebo svítilny.
Lokomotiva najíždí až na konec kusé koleje, vlak je akorát dlouhý, delší by se nevešel. Tak proto v Py o Oo Win odpojují vagony. Výhybkář přehazuje výhybku a dává návěst zeleným světlem. Lokomotiva zahouká a vlak se sunutě rozjede dolů. Na začátku vlaku posunovač dává návěst houpáním baterky. Hluboko pod námi svítí světélka v nížině. Sjedeme do další úvrati, lokomotiva zastaví přesně za výhybkou. Výhybkář chvíli zápasí s výhybkou, pak ji přehodí a dá návěst baterkou. Lokomotiva zahouká a vlak se rozjede. Výhybkář v předklonu kontroluje, zda lokomotiva správně najela na jazyky, pak vlak dobíhá, zkusí naskočit, ale v sandálech zakopává a skoro spadne pod vlak. Pak naskakuje do dalšího vagonu.
Kus jedeme normálně, ale porad z velkeho kopce a pak zastavujeme v další výhybně. Výhybkář opět zápasí se stavědlem, ozývají se rány kladivem a pak dává zelenou návěst k jízdě. Opět sunutě jedeme do další úvratě. Přehození výhybky, návěst k jízdě a jedeme dolu kolem skalních útesů. Dojíždíme do tříkolejného nádraží Ohn Chaw na úpatí hor ve výšce 190 m n.m.
Pokračování trati do Mandalay je už skoro pořád rovně, vlak s sebou houpe, je to skoro na mořskou nemoc. Z polic padají batohy. V Mandalay na nástupišti přímo na zemi spí lidé, co čekají na vlak, až pojede ve 4 hod ráno zpět směr Lashio.