Obyvatelé Lo Manthang
Cestovatelské fotografování místních lidí často připomíná návštěvu zoologické zahrady nebo safari a snahu pokoutně ukrást atraktivní záběr. Já dávám přednost nejdříve s místními lidmi navázat kontakt a získat si jejich důvěru. Pak je slušně poprosím o fotografii. A je velmi těžké je uvolnit, aby nestáli ve strnulé poloze, jak voják v pozoru. Za fotografování místní lidé, až na výjimky, obvykle požadují peníze. Rád jim je dám. Třeba paní, co spřádaly vlnu v uličce, si pochvalovaly, že si za peníze ode mě koupí čaj a cukr a udělají si posezení. Další paní, kterou se mi s pomocí průvodce povedlo uprosit, že se oblékla do slavnostních šatů, se rozvyprávěla o svém životě. Podle obličeje a vrásek bych jí hádal 60 a bylo jí 41. Jako jediná v Lo Mantag měla dvojčata, dva osmileté kluky. Pocházela z nejnižší kasty, byla velmi chudá, žila v maličké místnosti v domku splácaném z hlíny, kam nás pozvala. Byla moc milá a pořád se smála. Její manžel, stavební dělník, jezdil za prací do měst v nížinách Nepálu a do Indie.
V království Mustang bývaly kasty a dodnes se podle nich odvíjí společenské postavení. Nejvýše stál král, pak kasta dvořanů, kteří dnes mají hotely a obchody a nejníže kasta lidí, co pracovala na poli. Všichni odváděli daně královi.
