PILSNER URQUELL

“Poslední slušné Plzeňské pivo točil Boxer ve Smíchovské sokolovně!”

Nevím proč zrovna on. Bylo to v době, kdy se na Smíchově otvírala jedna Plzeňská pivnice za druhou. Všechny s tankovým pivem. Ale to pivo bylo prostě mizerné, mělo výrazný ocas a pachuť. To Boxer, ač čepoval ze sudů a neměl nijak obrovskou výtoč, ten měl Pilsner Urquell lahodný. Půllitry vždy v mrazáku, pivo jak křen. Scházel se tady výkvět Smíchova, vypil jsem tu hodně piva a mockrát hrál s místními Rómy mariáš nebo dámu, šachy mi nešly. Místní Rómové, to byla Smíchovská elita, slušňáci, žádný špinavý póvl. Boxer ustál velkou povodeň a hospodu znova otevřel. Rakovinu už neustál a tak hospoda zanikla.

Lepší Plzeňské jsem od té doby nepil a v hospodách jsem se mu začal vyhýbat. Dávám přednost chuťově rozmanitým pivům z malých průmyslových pivovarů nebo mini-pivovarů. A strašně s tím štvu kamaráda Mrazíka. Kdykoliv se potkáme v hospodě, tak nadávám na Plzeňské, jak se před patnácti lety zkazilo, jak chutná stejně jako Gambrinus a že ten je dnes možná lepší než Plzeňské. Mrazík je totiž obchodním ředitelem PLZEŇSKÉHO PRAZDROJE a.s.

Tak dlouho jsem ho provokoval, až mě s našimi společnými kamarády vytáhl na soukromou exkurzi do pivovaru. A když soukromou VIP exkurzi, tak vedenou starším obchodním sládkem Václavem Berkou. Ano, tím, co je jeho podpis na etiketách. Pan Berka nás protáhl celým pivovarem, ukázal nám všechny tři varny, jednu Gambrinus, jednu starou a jednu novou PilsnerUrquell. Zavzpomínal, jak v 15letech uvařil první várku piva. “Ne nebylo to proto, že bych byl tak dobrý. Ale proto, že se tehdejší sládek ožral do němoty.” Dal nám napít horké mladiny vylepšené whiskou. “To tady pijeme na zahřátí!” A skončili jsme v ležáckých sklepích.

V ležáckých sklepích dnes už dozrává jen zkušební várka piva, kterou vaří pravidelně jednou za měsíc, aby porovnali s ostatními várkami, že chuť je pořád stejná. A chodí sem porovnávat všichni bývalí sládkové a ti, kdo pro vaření piva v Plzeňském pivovaře něco znamenali. Zimou se nám kouřilo od pusy, ale ze sklepa jsme se nedokázali utrhnout. Výčepní nám čepoval pivo do měděného džbánu přímo z dřevěného sudu a to nám pak rozléval do půllitrů. Lahůdka! Takové Plzeňské pivo si pamatuji od Boxera ze Smíchova.

Pak sedíme na šalandě, ládujeme se pečeným kolenem, zapíjíme dalším a dalším lahodným Plzeňským a pan Berka vypravuje a vzpomíná. Jak se učil vařit, jak exportovali pivo do USA s teploměry v bedně a teplotní rozsah byl 50°C, jak uvařili obrovskou várku desetistupňového piva a pak nevěděli, co sním. Jak se Plzeňské vlastně míchá z několika várek, aby se dosáhlo opravdu pořád stejné chuti. Během hovoru jsme se dostali na společné známé. Kluci, co mě před lety učili pádlovat na kajaku ve vodáckém  dětském oddíle, jsou původem z Výzkumného ústavu pivovarského a slaďařského a s panem Berkou se samozřejmě dobře znají.

Po moclikolikátém pivu jsem se osmělil:

“Pane Berko, jak je to možné, že asi před deseti lety se Plzeňské pivo tak zkazilo? Když si ho dám v sebelepší hospodě, tak má ocas a pachuť.” Za takový dotaz bych si samozřejmě zasloužil pěstí, ale společní známí a dobrota pana Berky to překonala.

“Hele, to máš jednoduché, jak ti chutná tohle pivo?”

“To je výtečné, takové jako si ho pamatuji!”

“No vidíš, tady za něj ručím. Ale co s ním provedou po cestě a v hospodě, to je už mimo mě. My se hrozně snažíme, aby se pivo k zákazníkovi dostalo takové, jako je tady. Děláme osvětu po hospodách, čistíme jim trubky, ale fakt to nedokážeme uhlídat všude. A naše pivo je bohužel velmi citlivé na zacházení a čistotu.”

Pan Berka s námi vydržel až do konce, ale kdy ten konec byl, to už vážně nevím.