Severní řeka II.

“Vzpomínám na rčení táty, co byl stahovačem klád, že dvakrát do stejný řeky, už se nedá vstupovat. Je to sice stejná řeka jen už jiná voda v ní.”

Letošní výprava na Severní řeku byla vlastně úplně jiná než ta loňská. Velký problém bylo sehnání letenek. Přímý let Praha – Stockholm snad zcela zrušili. Nakonec jsme letěli v noci z Vídně a zpátky stejně. Ale to byla snad jediná útrapa, co nás potkala. Jakmile jsme byli na severu, tak už fungovalo všechno skvěle. Autobus je přesně na čas a vrtulník pilotovala holka, navíc hezká. A v silném větru pilotovala krásně jemně. 

Nechali jsme se vysadit na peřeji mezi prvními jezery. Fičel ostrý vítr, pilotka držela vrtulník v podmáčeném vřesovišti na vrtuli čumákem proti větru, nás vyhnali a bágly nám vyházel její pomocník. Pak zamávali a odletěli. To byli poslední lidé, co jsme na dalších deset dní viděli. Další byl až strojvedoucí vlaku, co nás nakládal u mostu. Mezi tím nikdo, naprosto nikdo.

Počasí bylo úplně opačné než vloni. Bylo teplo. Foukal silný jižní vítr, přes den bylo 18 – 20°C, v noci kolem 10°C. Jedno jediné ráno byla jinovatka a poslední noc silně pršelo. Jinak krásné počasí. Ale nebyla polární záře. Vloni tancovala každou noc přes celou oblohu a letos vůbec nic.

Vody bylo méně než loni. Paradoxně tím byla řeka těžší. Všude koukaly kameny, zmizely průjezdy, válce byly hlubší a uzavřenější. Letos jsme si vzali jiné lodě. Vloni jsme pádlovali na nafukovacích kánoích Yukon. Ty mají výhodu, že vydrží špatné zacházení, náraz do kamene, špatný nájezd na válec. Ale pádlovat po jezeře je na nich utrpení. Letos jsme jeli na kánoích Bergans Ally, zapůjčených od spřátelené firmy Norská móda. To jsou skládací kánoe. Jejich sestavení je pracné a trvá asi dvě hodiny. Vejde se do nich hromada věcí. Ale já třeba měl problém s kleknutím a musel jsem i těžké peřeje projíždět v sedě. A musí se s nimi plout opatrně, náraz na kámen nebo opření se o kámen bokem v proudu by mohlo být fatální.  Naopak ale, na tak rychlé kánoi jsem nikdy nejel. Pádlovat s ní přes jezera a dlouhé oleje byla legrace. Fakt jela. 

Že byla řeka těžší se nám projevilo hlavně v úseku mezi velkými peřejemi. Tam se jede dva dny řeka obtížnosti asi WW III. Ale jak bylo méně vody, tak všude koukaly kameny a na naložených kánoích to nebylo vůbec lehké. Třetí velkou peřej, kterou jsme vloni sjížděli, jsme letos prostě přenesli i s loděmi. Díry v průjezdu byly příliš velké. Potvrdilo se, že na tuto řeku můžou jen opravdu zkušení vodáci. Ne tací, co sjeli na otevřence Vltavu pod Vyšším Brodem.

Ryby! Tak to byl zase zážitek sám pro sebe! Jak bylo teplo, tak brali méně než vloni. Ale i tak to byly rybí žně. Velké lipany nepočítám, těch bylo každý den plno. Kamarádi chytli dva obrovské pstruhy. Na první peřeji jsme chytali lososy, co ještě neodpluli do moře – strdlice. Dole v jedné zátoce jsem chytil štiku. Na jezeře vedle řeky jsme chytli plno okounů. Nejsem žádný velký rybář, ale tohle mě bavilo. A chutnalo.

Poslední noc, kdy přecházela fronta se silným deštěm, jsme náhodou našli domorodou “kotu”. Stavení postavené z kmenů bříz opřených do kruhu. Kmeny jsou obloženy drny trávy. Má to dveře, okno, uprostřed ohniště, nasávací otvory na vzduch u země a nahoře uprostřed výdech kouře. Rozdělali jsme si oheň a byli krásně v suchu.

Pak už jen dojezd k mostu, sbalit lodě a počkat na vlak, co nás dovezl zpět do civilizace. Za dva týdny po našem odjezdu napadl první sníh – 40 cm.