Severní řeka

Vrtulník nás přenesl přes zasněžené hory, pak jsme z výšky sledovali divokou říčku, která skákala vodopády k jezeru. Tam, kde se řeka vlévala do jezera, jsme přistáli na písečné pláži u jezera. Vyházeli jsme z vrtulníku balíky s loďmi a lodní pytle s vybavením. Vrtulník se vznesl a tím se přetrhlo naše pouto s civilizací. Zůstali jsme odkázání jen sami na sebe a své lodě.

Pozdní slunce zalévalo údolí mezi horami a my jsme se vydali na první rybářskou výpravu. Tajgou zarostlou nízkými břízami jsme prošli k řece s vodopády, kterou jsme sledovali před přistáním s vrtulníkem. Nahazuji třpytku do tůně pod nejvyšším vodopádem. Okamžitě záběr a tahám prvního pstruha. A na další nához dalšího a dalšího. Kamarádka Katka tahá dnešního rekordmana, skoro 50 cm.

Vracíme se tajgou k tábořišti na břehu jezera. Rozděláváme oheň a pečeme si pstruhy. Hned jak zapadne slunce, tak se prudce ochladí. Oheň téměř nehřeje a tak krátce po soumraku zalézáme do teplých spacáků. Mrzne, jsme asi 100 km nad severním polárním kruhem.

Ve slunečném, jak malovaném ránu, nafukujeme na písečné pláži kánoe. Náš jediný nástroj na cestu zpět do civilizace. Jasně, šlo by to i pěšky, několik dní tajgou přes hory… Nefouká vítr a tak bez zbytečného zdržování vyrážíme na první jezero. V zrcadlové hladině jezera se odrážejí okolní hory, které jsou pokryté loňským sněhem. Lodě máme naložené vybavením a zásobami a tak se nám nepádluje lehce. Ale jezera prostě musíme přejet.

Kolem poledne zastavujeme v úžině, ve skalních vratech. Jezero je zde z obou stran sevřené prastarými sopkami. Vůbec celé pohoří, z kterého vyplouváme, je sopečného původu. Strmé stěny, krátery. Oběd si dáváme na malé kamenité pláži, na které je vyplavené vyschlé dřevo. Neváháme a nakládáme si do lodí, co pobereme. Všechno bude lepší než mokré břízy.

Okolní hory obývají Sámové. Původní kmen živící se chovem sobů. Rodiny putují se soby krajinou. Teď jsou asi někde jinde, nezahlédli jsme ani soby, ani lidi. Jen nad námi občas zakroužili orli mořští.

S večerem po nekonečném pádlování dojíždíme na konec prvního jezera, k první peřeji. Je jednoduchá, WW I. Už při příjezdu sledujeme, jak v západu slunce sbírají ryby na hladině – kroužkují. Nad peřejí zažíváme neskutečný rybolov. Hned na první nához veliký lipan. Za chvíli další a další. Zkusil jsem vyměnit rotačku za malého woblera. Lipanům je to jedno, berou na všechno. Je úplně fuk, co tam házíme. Pedro je tahá na muškařský pstruh na suchou mouchu. Nádherně si lipany vodí na šňůře, vysokými hřbetními ploutvemi prořezávají hladinu a Pedro je přezdívá na plachetníky. Chytali bychom tady až do tmy, ale nedá se nic dělat, musíme popojet kousek níže, rozdělat oheň a postavit tábor. Ihned po západu slunce začíná mrznout.

Foukáme do ohně aby nás aspoň trochu zahřál a nad námi se roztančí nejnádhernější a nejneuvěřitelnější divadlo – polární záře. Ne malý flek, ale tancující polární záře po celé obloze. Připomíná létající a líbající se anděly. Přesto, že polární záře předvádí neskutečné divadlo, tak unaveni pádlováním a zimou zalézáme do spacáku.

Z teplého spacáku se mi nechce ani náhodou. Stan je zevnitř namrzlý, na trávě a břízkách je jinovatka. Až po 8 hod, když vyšlé slunce rozpustilo led, tak vylézáme. Snažím se rozdělat oheň, ale břízy, ač uschlé, jsou uvnitř pořád mokré. Jak se přestane foukat, tak oheň uhasíná. Teplý čaj je vysvobození. Je jasno, slunce, modrá obloha, ale teplota nepřesahuje pár stupňů nad nulou.

Další den, další velké jezero. Ráno chvilku jedeme po spojovací řece a chytáme v peřejce. Skoro na každý nához máme rybu. Z trojháku na třpytce odštipuji jeden hák, abych ryby nezraňoval a dobře se mi pouštěly. Protiháčky mám samozřejmě zamačkané od samého začátku. Druhé jezero se zdá nekonečné. Pádlujeme celý den, vůbec to neutíká. Oba dni jedeme jen v šusťákách a spodních vrstvě, přes den je teplo. Sledujeme vysokou ostrou sopku, točíme se postupně kolem ní ze severní strany.

Až za soumraku dorážíme na konec jezera, kde začíná tekoucí řeka. Stojí zde kemp pro bohaté rybáře. Inu zas taková divočina zde není. Vše se sem dopravuje v zimě sněžnými rolbami. Rybáři v létě létají vrtulníkem. Zastihujeme poslední čtyři zaměstnance kempu. Dobalují, zavírají kemp na zimu. Za pomoc s vytažením dvou lodí na břeh dostáváme výtečné pečené sobí maso s bramborami v alobalu. A prodávají nám bednu piva, aby jí nemuseli vézt zpět vrtulníkem. Od ohně s pivem a kořalkou sledujeme další neuvěřitelné představení polární záře.

Ráno nám místní mávají z odlétajícího vrtulníku a jsme zase sami v divočině. Dopoledne se zvedl silný vítr. Máme neuvěřitelné štěstí, vane směrem naší plavby. A tak třetí, již celkem krátké jezero, přeplouváme na plachtu ze starého ubrusu napnutou na pádlech. Na konci jezera proplouváme několik peřejí. Pod každou z nich nahazujeme a taháme lipana za lipanem. Tábor si stavíme na levém břehu řeky, kde fouká méně než na pravém. Zavěšujeme na stromy plachty, aby nás ochránily před silným a studeným větrem. Stany si stavíme pod břízami na mechu a borůvčí. Neroste zde ale jen borůvčí. Sbírat severské bobule může být zrádné. Rostou zde modré připomínající borůvky a také červené, připomínající brusinky. Borůvka, klikva, rakytník, šícha, brusinka. Ale také se může jednat o zrádnou halucinogenní vlochyni. Poznají se podle listu. Odvážím se sebrat jen borůvky, ale jsou po mrazech bez chuti a nahořklé.

Dopoledne dalšího dne trávíme rybařením. Kdo má broďáky, tak vyráží na muškařinu, já přejíždím na druhý břeh pod peřej a chytám z lodi. Nejdříve na třpytku nic, pak měním za náhodně vybraného woblera a už tahám lipana z lipanem. Kamarádi, co nabrodili nad peřej do bočního koryta, tak vytahují pstruhy kolem 60 cm na streamery. Před polednem jsme už všichni zmrzlí a tak balíme a vyplouváme. Ještě chvíli na plachty, ale klidnou vodu čím dál častěji střídají peřejky a tak raději pádlujeme. Pod každou peřejkou zastavíme a nahodíme. Ty ryby by snad braly i na samotný háček na šňůře. Ani už nevím, kolik jsme jich chytili.

Přeplouváme další menší jezero a pod jeho výtokem nás čeká první velká peřej. Obtížnost odhadem WW IV, asi 800 m dlouhá, na konci s esíčkem. Nájezd s velkým válcem ani nebyl tak těžký, za to esíčko na konci je zajímavé kličkování mezi kameny a menšími válci. Přenášíme všechny věci a peřej sjíždíme v podvečer na prázdných lodích. Neriskujeme, jedeme na jistotu. Ve vodě studené 4°C se nikdo z nás opravdu nechce koupat. Spíme přímo u peřeje. Polární záře se dnes nekoná, zatáhlo se, nad ránem prší. Ale za to aspoň není v noci taková zima.

Vstáváme do mlhy, pošmourna, slizka. Spacák balím navlhlý, stan mokrý. Za lehkého deště nakládáme a převlékáme se do suchoprénu. Dnes to bude hodně cákat, prší, fouká vítr. Po pár km přijíždíme k jediné opravdu nesjízdné peřeji na tomto úseku – WW VI. Voda padá úzkým skalním korytem přes prahy a rozeklané balvany. Možná na kajaku úplně vlevo boofnout hlavní válec. Ale jen možná. Teplota vody i vzduchu spolehlivě odrazují od šílených nápadů. Přenášíme vpravo suchým ramenem. Potácíme se po mokrých kamenech po váhou lodí a pytlů. Když vyplouváme do další části, tak déšť ustává a mraky se pomalu zvedají.

Pod každou další peřejkou znova a znova chytáme. Jedna ryba za druhou. Rybářské orgie, pstruzi a lipani. Končíme nad další těžkou peřejí, obtížnost WW IV. Nad peřejí je tábořiště v mokrém březovém lese. Jít kus dál na záchod je o strach, jak nezabloudit v mlze v křoví. Večer máme rybí hody. Polévka ucha, tatarák ze pstruha, pstruží filety na roštu a jako finále výtečný pstruží kaviár. Vyjasnilo se, přituhlo, ale polárka se nekoná, zvedla se mlha.

Šedivé ráno vypadá, že bude celý den šeredně. Štípu polínka, foukám do dříví a hřeju zbytky uchy od večera. Dojídáme kaviár a grilované ryby. Zatímco přenášíme bágly kolem peřeje, tak se zvedá mlha a dělá se nádherně. Jen je pořád hrozná zima. Na severozápadě, odkud jsme přijeli, vykukují čerstvě zasněžené vrcholky hor. S prázdnými loděmi postupně sjíždíme peřej. Pravá cesta přes válec, kudy jede většina, se mi zdá riskantní a tak volím levou cestu kolem skal. No zase až tak lehčí nebyla, docela jsme si s Matějem zapádlovali a pěkně nás to pocákalo. Hned následující peřej je zrádná. Není těžká, ale řeka se zde rozlévá do šířky a je přehrazena prahem s mnoha průjezdy. Jedeme to jen v singlu na naložené lodi a stejně jsem zůstal v jednom průjezdu viset na skalním prahu. Peřeje pomalu končí a také ryby přestávají brát. Řeka se prohlubuje a zklidňuje.

Svačinu si dáváme na sluncem zalitých lavičkách u sámské vesničky s drny obloženými domky „kotami“. Dnes už to udržují jen jako výletní chaty. Dá se sem doplout proti proudu. Musí být ale dostatek vody. Sámové používají úzké dlouhé lodě s přívěsnými motory a vyjíždějí peřeje proti proudu. Užíváme si plavby v odpoledním sluníčku, občas nahodíme pod peřejku a občas i něco chytneme. Ale už to nejsou takové rybí žně jako nahoře. Spíme na ostrově uprostřed řeky u další „koty“ obložené drny. Polární záře zase předvádí divadlo, ale jsme totálně zmrzlí a zalézáme do spacáků.

V mrazivém ránu se nám ze spacáků opravdu nechce. Dolehla na nás únava ze zimy a z pádlování. Kdyby nám kamarád Pedro prozradil, co nás dnes čeká, tak bychom snad šli pěšky. Sjeli jsme jednu moc hezkou peřej WW III a pak pádlovali a pádlovali po téměř stojící vodě. Celý den, 23 km. No zase až tak hrozné to nebylo, ale neutíkalo to. Doplouváme k železničnímu mostu, balíme lodě. Odnášíme vše na zastávku vlaku a otáčíme žlutou návěst, aby nám vlak zastavil. Po sedmi dnech plavby a sušení u ohně jsme špinaví a smrdíme jako bezdomovci. Průvodčí je na podobné party ale asi zvyklý a s úsměvem sleduje, jak naše bágly stěhujeme řetězem do vlaku. Večer jsme už v hostelu s teplou sprchou a pivem.

Za celou dobu výletu jsem měli neuvěřitelné štěstí na počasí. Pršelo jen necelý jeden den a mráz se dá vydržet. Horší by bylo, kdyby pršelo vodorovně a vítr na jezerech foukal v protisměru. I to se tady dá zažít, není to zde neobvyklé. Také jsme, díky mrazu, nebojovali s hejny protivných mušek a komárů.

Že jsem celou dobu nenapsal, kde jsme vlastně byli a jakou řeku jsme sjížděli? No, nenapíšu. Řeka byla příliš nádherná a příroda naprosto nedotčená.

Tohle nebyla jediná akce, kde jsem letos (2022) byl. Na jaře jsem projezdil hory jižní Albánie na motorce, v létě jsem s dětmi slaňoval vodopády v Bovci a pádloval na Salze a Lieseru. Se ženou jsme na kajaku pádlovali na jezerech a čirých řekách v severním Polsku. A pak jsem ještě na konci prázdnil projezdil na motorce hory v jižním Srbsku. Ale Severní řeka, to byla opravdu nejlepší akce od objetí středního Mongolska na motorce.