Kara

Ihned po příjezdu propadli všichni divoši šílenství a začali se malovat hlinkou a zdobit a hned na nás křičet “Foto, foto!”. Průvodce po vesnici byl tak trochu ožralý, lidé na nás pořád útočili, abychom je fotili. Křičeli, strkali se. Bylo to nepříjemné.
Lidé kmene Kara na mě zapůsobili velmi rozpačitě. Byli otravní, zřejmě opilí, vynucovali fotografování a už to bylo typické turistické divadlo. Jenže těžko jim to mít za zlé. Přímo pod jejich vesnicí, která stojí na vysokém ostrohu nad řekou Omo, staví turecká společnost zavlažovací kanály pro bavlníkové plantáže. A ve vesnici mají v chýši dva chladící boxy s pivem.
Jeli jsme asi 60km na východ od hlavní cesty směr řeka Omo. Krásnou pahorkatinou, zelenou buší, kolem vysokých, červených termitišť. Potkávali jsme pastevce krav, nejdříve Hamary, pak Kara. Všichni se samopaly nebo vojenskými puškami, ale tyto dva kmeny mezi sebou prý nebojují. Občas nám přes cestu přeběhly antilopy Dikdik, zahlédli jsme několik tlup paviánů a velké perličky. Cesta byla nejdříve rozbitá a špatná, pak přešla v krásnou písčitou pistu a i náš, jinak velmi opatrný, až skoro pomalý řidič, se rozjel. Pak trochu bloudil, když se cesta rozvětvila a pak konečně našel cestu na ostroh nad řekou Omo. Na ostrohu, asi 50m nad řekou, je vesnice kmene Kara. Na kraji vesnice byla chýše s dvěma ledničkami napájenými generátorem a tam měl místní podnikavec pivo a Coca-colu. Místní zřejmě vysomrují peníze za focení a pak je prolejí hrdlem. Civilizace sem opravdu silně udeřila. Vedle vsi je škola. Pravda je, že většina mladých uměla anglicky více než jen “you, you, money!”. Vesnice sice nesmrděla jako vesnice Dasshanů, ale zase byla plna plastových odpadků. Dole pod ostrohem byly zakotvené lodě dlabané z kmenů. Původně se živili jako rybáři, vždyť i v jejich jazyce „Kara“ znamená ryba. Průvodce nám říkal, že ještě před rokem měli na druhém břehu Oma políčka, teď už na ně asi kašlou. Dnes pod ostrohem kus proti proudu staví Turci obrovský zavlažovací systém a na veliké ploše chystají bavlníkové pole. To je konec lidu Kara.
Přesto jim ale musím přiznat, že byli velmi pěkně nazdobení, náhrdelníky, čelenky, péra ve vlasech, péra propíchlá ve rtu. Muži měli těla pomalovaná bílou hlinkou a vypadali fakt strašidelně. Navíc skoro všichni muži měli samopaly a pózovali s nimi. Nemyslím, že je měli nenabité a v kombinaci s alkoholem jsem neměl dobrý pocit.
Lid kmene Kara se dnes už málo věnuje pastevectví a dobytek vlastní jen málo rodin. Především pěstují čirok, kukuřici a jiné plodiny. Obchodují s Hamary na jejich trzích a mají i řadu společných zvyků, jako třeba skok přes býky a i stejné čtyři druhy manželství.